I.ÚS 426/23 – Ústavní soud

I.ÚS 426/23 ze dne 20. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky CRS Credit Service, s. r. o., sídlem Na hutích 756/12, Praha 6, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3234/2022-631 ze dne 10. 11. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cm 60/2021-598 ze dne 29. 4. 2022 a výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Cm 170/2007-487 ze dne 17. 4. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. M. a A. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Klíčové v projednávané věci je, zda soudy stěžovatelce (jakožto procesní nástupkyni původního žalobce) oprávněně uložily povinnost zaplatit soudní poplatek 1 000 000 Kč až v rozhodnutí o věci samé, čtrnáct let po podání žaloby. 2. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily především její práva podle čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). II. Skutkové okolnosti a procesní vývoj věci 3. Městský soud v Praze v roce 2001 shledal vedlejší účastníky vinnými z trestného činu podvodu vyvedením akcií z majetku investičního fondu [CONSUS INVESTIČNÍ FOND a. s. /zkráceně CIF, a. s./ v likvidaci, sídlem v Praze 4, Jižní I 783/5 ("investiční fond")]. V trestním řízení soud vedlejším účastníkům uložil nahradit investičnímu fondu škodu 71 600 000 Kč a se zbytkem nároku jej odkázal do civilního řízení. Investiční fond se následně jako původní žalobce žalobou ze dne 8. 4. 2004 domáhal proti vedlejším účastníkům zaplacení 174 610 850 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat náhradu škody, která investičnímu fondu vznikla na základě trestné činnosti vedlejších účastníků. 4. V průběhu řízení investiční fond postoupil pohledávku (nárok na náhradu škody) na stěžovatelku, a proto Městský soud v Praze ("nalézací soud") usnesením č. j. 8 Cm 170/2007-391 ze dne 13. 5. 2016 rozhodl, že na straně žalující bude nadále pokračovat se stěžovatelkou. III. Obsah napadených rozhodnutí 5. Nalézací soud rozsudkem č. j. 8 Cm 170/2007-487 ze dne 17. 4. 2018 vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 116 079 176 Kč s příslušenstvím a ve zbývající částce 58 531 674 Kč žalobu zamítl (výroky I. a II.). Výrokem III. uvedeného rozsudku soud vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 479 016 Kč na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že přestože stěžovatelka nebyla ve věci zcela úspěšná, výše plnění závisela na znaleckém posudku, a proto jí náleží plná náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Nalézací soud uvedl, že "[d]o náhrady nákladů řízení soud nezahrnul částku za soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč, ač by jinak i tyto náklady náležely žalobci [stěžovatelce], vzhledem k tomu, že tento poplatek dosud nebyl ze strany žalobce zaplacen" (bod 26 citovaného rozsudku). 6. Ústavní stížností napadeným výrokem IV. citovaného rozsudku nalézací soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice na účet nalézacího soudu soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč. Nalézací soud svůj závěr týkající se soudního poplatku odůvodnil následovně: Původní žalobce (investiční fond) soudní poplatek při podání žaloby nezaplatil, neboť požádal o osvobození od soudních poplatků; nalézací soud návrhu na osvobození nevyhověl v roce 2016 - před tím, než byla pohledávka postoupena. Stěžovatelka - právní nástupkyně původního žalobce - od soudních poplatků rovněž nebyla osvobozena, a proto jí nalézací soud uložil povinnost zaplatit soudní poplatek v konečném rozhodnutí (bod 25 citovaného rozsudku). 7. Stěžovatelka se proti prvostupňovému rozhodnutí nalézacího soudu odvolala, a to pouze proti výroku III. týkajícího se povinnosti vedlejších účastníků nahradit náklady řízení a výroku IV. týkajícího se její povinnosti zaplatit soudní poplatek. Stěžovatelka v odvolání namítala, že vyměřený soudní poplatek neměla platit, protože od podání žaloby uplynula zákonem stanovená lhůta pro vyměření a vymáhání soudního poplatku, který měli platit přímo neúspěšní vedlejší účastníci. Stěžovatelka alternativně namítala, že vedlejší účastníci měli být alespoň zavázáni nahradit stěžovatelce vyměřený soudní poplatek jako součást náhrady nákladů řízení. 8. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňový rozsudek nalézacího soudu ve výroku III. změnil a vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení 1 479 016 Kč. Výrok IV. prvostupňového rozsudku týkající se povinnosti stěžovatelky zaplatit České republice soudní poplatek 1 000 000 Kč odvolací soud potvrdil. 9. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že jelikož původní žalobce soudní poplatek splatný společně s podáním žaloby v roce 2004 neuhradil [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích, ve znění do 8. 11. 2004 ("ZSP")], měl být nalézacím soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 ZSP. Stěžovatelka ani její předchůdce však k zaplacení soudního poplatku z žaloby vyzváni nebyli, a to ani Obvodním soudem pro Prahu 1, u něhož žaloba původně napadla, ani Městským soudem v Praze (nalézacím soudem), o jehož příslušnosti rozhodl odvolací soud v roce 2007. 10. Nevyzval-li nalézací soud původního žalobce k zaplacení soudního poplatku a začal-li jednat ve věci samé, nemohly nastat následky nezaplacení soudního poplatku předvídané v § 9 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) ZSP, tj. řízení nemohlo být zastaveno. Nalézací soud měl o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek rozhodnout podle § 9 odst. 6 ZSP v rozhodnutí, jímž se řízení končí, což také udělal; rozhodl-li správně o vyměření soudního poplatku za žalobu v konečném rozsudku, neuplatnilo se podle odvolacího soudu ustanovení o zákonné tříleté prekluzivní lhůtě podle § 13 odst. 1 ZSP. Poplatník soudního poplatku splatného společně s podáním žaloby, o níž nalézací soud začal jednat a zahájením projednávání věci se zbavil možnosti poplatníka vyzvat k úhradě soudního poplatku, podle odvolacího soudu nemůže legitimně očekávat, že soudní poplatek hradit nebude, neboť z § 9 odst. 6 ZSP jednoznačně plyne, že mu povinnost zaplatit soudní poplatek bude ještě stanovena. 11. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že povinnost uhradit soudní poplatek neměla být uložena přímo vedlejším účastníkům. Stěžovatelka nebyla osvobozena od soudních poplatků, a proto nebyly splněny zákonné podmínky pro přenos poplatkové povinnosti podle § 2 odst. 3 ZSP. 12. Odvolací soud však změnil prvostupňové rozhodnutí ve výroku III. a uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení 1 479 016 Kč, tedy částku zahrnující soudní poplatek 1 000 000 Kč. Z § 137 odst. 1 o. s ř. totiž vyplývá, že náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku. 13. Stěžovatelka proti usnesení odvolacího soudu brojila dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s ř. jako objektivně nepřípustné [s odkazem na § 238 odst. 1 písm. i) a h) téhož zákona]. IV. Argumentace stěžovatelky 14. Stěžovatelka tvrdí, že soudy překvapivě a svévolně porušily její právo na ochranu vlastnictví, protože jí nezákonně uložily povinnost zaplatit soudní poplatek. 15. Soudní poplatek byl podle stěžovatelky splatný podáním žaloby [§ 4 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 7 ZSP]. Po stěžovatelce ani jejím procesním předchůdci nebyl soudní poplatek v průběhu řízení vymáhán, dokonce ani nebyl vyměřen. Vůbec poprvé se otázka soudního poplatku řešila až v průběhu roku 2015, kdy původní žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, což je více jak 10 let od učinění poplatného úkonu (podání žaloby). Poplatek byl vyměřen i přesto, že podle § 13 odst. 4 ZSP platilo, že "[p]oplatek (doplatek poplatku) nelze vyměřit ani vymáhat, jakmile od konce kalendářního roku, v němž byl poplatný úkon dokončen, uplynulo deset let". Soudy neodůvodnily, proč citované ustanovení neaplikovaly. 16. Rozhodl-li nalézací soud o povinnosti zaplatit soudní poplatek až spolu s rozhodnutím ve věci samé, pak měl zároveň rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci a v případě úspěchu stěžovatelky měl uložit poplatkovou povinnost přímo vedlejším účastníkům. Jelikož byl vedlejším účastníkům veškerý majetek exekučně zabaven, jakákoliv další pohledávka vůči nim bude nevymahatelná, tedy včetně soudního poplatku. 17. Stěžovatelka i její předchůdce legitimně očekávali, že soudní poplatek nebude v souladu s § 13 odst. 4 ZSP vyměřen a vymáhán. Když původní žalobce (investiční fond) pohledávku v roce 2016 postoupil na stěžovatelku s cílem ukončit svoji likvidaci, nemohl tušit, že tato pohledávka nemá jen nulovou hodnotu