I.ÚS 454/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 454/08 ze dne 4. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., ml., zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Dvořákova 13, 602 00 Brno, proti postupu Zastupitelstva Ústeckého kraje dne 26. 9. 2007, spojené s návrhem na zrušení ustanovení čl. 9 odst. 3 Jednacího řádu Zastupitelstva Ústeckého kraje, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 17. 2. 2008 (svěřené poštovní přepravě dne 18. 2. 2008, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2008 a doplněné podáním ze dne 22. 4. 2008, svěřeným poštovní přepravě dne 23. 4. 2008, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2008; dále jen "ústavní stížnost") domáhá vyslovení toho, že postupem Zastupitelstva Ústeckého kraje (dále jen "ZÚK") byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 2 odst. 1 a odst. 3 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a odst. 4, čl. 17 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále, že se dnem uvedeným v nálezu se pro rozpor s ústavním pořádkem ČR zrušuje ustanovení čl. 9 odst. 3 Jednacího řádu Zastupitelstva Ústeckého kraje (dále jen "JŘZÚK"). II. Stěžovatel v ústavní stížnosti (kromě údajů sub I.) zejména uvedl, že se dne 26. 9. 2007 zúčastnil jednání ZÚK, kde mu bylo znemožněno vystoupit k jednotlivým projednávaným bodům (Poznámka: stěžovatel průběh tohoto jednání v ústavní stížnosti podrobně popsal). Domnívá se, že tím bylo zasaženo orgánem veřejné moci do jeho základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Stěžovatel je přesvědčen, že se popsaný zásah odvíjel od aplikace čl. 9 odst. 3 JŘZÚK a proto s odkazem na § 64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu navrhl zrušení citovaného ustanovení, které zní: Občané, kteří dosáhli věku 18 let , a jiné fyzické osoby, které dosáhly věku 18 let a kterým ustanovení § 12 odst. 3 a § 13 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) přiznává postavení občana kraje (dále jen "občan kraje") mají právo vyjádřit svá stanoviska k projednávaným bodům programu Zastupitelstva /projednávané věci). U každého projednávaného bodu programu vyzve předsedající po skončení vystoupení předkladatele s úvodním slovem občany, zda-li chtějí vyjádřit svá stanoviska k projednávanému bodu programu. Občané kraje se hlásí písemnými přihláškami, které obsahují zejména jméno, příjmení, bydliště občana, čestné prohlášení o tom, že jsou občané kraje, popř.je jim toto postavení zákonem přiznáváno, a bod programu, ke kterému se hodlají vyjádřit. Formulář je k dispozici na místě označeném "SERVIS", kam také občan kraje nejpozději do skončení vystoupení předkladatele s úvodním slovem svou přihlášku odevzdává. K později doručeným přihláškám se nepřihlíží. Slovo uděluje předsedající v pořadí, ve kterém občané kraje své písemné přihlášky doručili. Občan kraje je oprávněn vystoupit v rámci projednávaného bodu programu pouze jednou a délka jeho vystoupení nesmí přesáhnout 3 minuty. Na návrh člena Zastupitelstva může Zastupilelstvo prodloužit dobu vystoupení občana kraje.Požaduije-li občan kraje v rámci svého vystoupení projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti Zastupitelstvem dle § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), bude o tomto požadavku rozhodováno Zastupitelstvem na některém z jeho následujících zasedání poté, kdy Rada předloží k požadavku občana kraje své doporučení a související informace. V případě, že občan kraje podepře svůj požadavek žádostí podepsanou nejméně 1000 občany kraje, musí být projednána Zastupitelstvem do 90 dnů. Po skončení vystoupení občanů kraje následuje rozprava členů Zastupitelstva, do které se přihlašují členové Zastupitelstva do jejího ukončení stisknutím tlačítka vedle mikrofonu nebo písemně (písemné přihlášky mají přednost). Slovo uděluje předsedající v pořadí, ve které se o slovo zastupitelé přihlásili. Předkladatel udělí slovo během rozpravy, kdykoli o to požádá. Rovněž tak předseda klubu zastupitelů, nebo zastupující člen klubu, má právo vystoupit mimo pořadí. Nikdo, komu předsedající neudělil slovo, se nemůže slova ujmout. Bez ohledu na pořadí přihlášených do rozpravy musí být přednostně uděleno slovo tomu členu Zastupitelstva, který namítá nedodržení jednacího řádu nebo porušení zákona v průběhu zasedání." Stěžovatel uvedl, že k porušení jeho práv podle čl. 2 odst. 1 a odst. 3 Ústavy ČR a k porušení práv podle čl. 2 odst. 2 Listiny vedlo odpírání jeho práva vyjadřovat se na zasedání zastupitelstva s cílem ovlivnit konkrétní usnesení ke konkrétnímu bodu programu. Dále vyjádřil přesvědčení, že úprava obsažená v JŘZÚK, prolamuje ústavní meze (dle čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny) neboť občané kraje mají právo vyjadřovat se na jednáních zastupitelstva v souladu s jednacím řádem; zastupitelé tato pravidla navíc vyložili velmi úzce a formalisticky a zabránili tak stěžovateli vystoupit na jednání ZÚK. Dle stěžovatele není přípustné, aby pravidla, která jsou stanovena výhradně k zajištění efektivního průběhu zasedání ZÚK, sloužila k obstrukcím (zastupitelé prý "v podstatě stěžovatele překřičeli" a zabývali se "dehonestací osoby stěžovatele") ze strany ZÚK a k absolutní negaci možnosti vystoupit na zasedání ZÚK s občanským vyjádřením, čímž došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu. Stěžovatel se domnívá, že současně (tím, že mu prý nebylo umožněno vyjádřit se před schválením konkrétního bodu programu) došlo k narušení jeho práva podle čl. 21 odst. 1 Listiny, jež dle jeho názoru zahrnuje rovněž přímou účast na rozhodování jím zvolených zástupců. Stěžovatel se domnívá, že jednací řád zastupitelstva naplňuje definiční znaky právního předpisu a jeho zrušení proto náleží do kompetence Ústavního soudu. Má za to, že ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a je podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo. Domnívá se konečně, že ve stejném postavení se mohou ocitnout další občané Ústeckého kraje a navíc nejen ti ("neboť podobná praxe a obdobná ustanovení jednacích řádů se nacházejí i v jednacích řádech dalších zastupitelstev krajů a obcí"). Stěžovatel má za to, že taková ustanovení neslouží k úpravě řádného a účelného průběhu jednání zastupitelstva. Je proto přesvědčen, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována. III. Ústavní soud dospěl k těmto závěrům: Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.]. To platí za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti (i bez splnění této podmínky) dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana základních práv a svobod není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných/správních soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech procesních prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79). Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má totiž jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve potud, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické