I.ÚS 486/25 – Ústavní soud

I.ÚS 486/25 ze dne 9. 4. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Kubeši, zastoupeného Mgr. Kateřinou Gabrhelíkovou, advokátkou, sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2849/2024-195 ze dne 26. listopadu 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 248/2023-158 ze dne 6. června 2024 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 17 C 77/2023-126 ze dne 10. října 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Evy Hajdové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") bylo určeno, že stěžovatel a vedlejší účastnice jsou spoluvlastníky, každý s podílem ve výši jedné poloviny, stavby pro rodinnou rekreaci. Okresní soud posuzoval situaci, kdy při rekonstrukci původní stavby ve vlastnictví stěžovatele došlo k destrukci obvodového zdiva a v roce 2013 byla zbudována stavba nová (částečně na základech stavby původní). Dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, kteří byli v době vzniku stavby partnery, nebyla sice uzavřena ani písemná, ani ústní dohoda o vlastnictví či spoluvlastnictví k nově vzniklé stavbě, nicméně že v řízení byl prokázán společný zájem obou účastníků mít stavbu společně a společně v ní žít. O společném záměru svědčilo podle okresního soudu i to, že mezi účastníky neproběhala žádná jednání či dohoda o způsobu vracení finančních prostředků vložených do stavby vedlejší účastnicí. Okresní soud dospěl k závěru, že stavba vznikla společným jednáním obou účastníků, a to financováním ze strany vedlejší účastnice a prací ze strany stěžovatele. 3. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s jeho úsudkem, že o společném záměru svědčí jak stěžovatelovo darování spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny na pozemku pod stavbou vedlejší účastnici, tak i další společný postup stěžovatele a vedlejší účastnice, kteří společně žádali o vydání stavebního povolení, po dokončení stavby podali společné oznámení o jejím užívání a společnou žádost o zápis změny v katastru nemovitostí v tom smyslu, že stavba je součástí pozemku. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud považoval za logický závěr krajského soudu, že i přes absenci výslovné dohody existovala konkludentní dohoda o výstavbě, a že tento závěr krajský soud opřel o relevantní argumenty podložené zjištěným skutkovým stavem. K námitce stěžovatele, že soudy měly zkoumat nabytí vlastnického práva vedlejší účastnicí k časovému okamžiku vyhlášení rozsudku, Nejvyšší soud uvedl, že tuto námitku stěžovatel vznesl až v dovolacím řízení, a nemůže proto vést k závěru o nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud dále upozornil, že stěžovatel namítal vady řízení, které jsou však subsidiárním dovolacím důvodem, a že obsahem dovolacích námitek je pouze kritika hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Ohledně stěžovatelem namítané vady chybějícího poučení podle § 118a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") Nejvyšší soud zdůraznil, že k porušení uvedeného ustanovení by mohlo dojít tehdy, když by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat nebo vyvrátit. V posuzované věci však rozhodovaly soudy na základě řádně zjištěného skutkového stavu, a pro postup podle uvedeného ustanovení proto nebyl důvod. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly otázkou, zda vedlejší účastnici svědčí vlastnický titul k datu přijetí soudního rozhodnutí. Obecné soudy podle stěžovatele dospěly pouze k závěru o vzniku stavby a tedy i nabytí vlastnictví v roce 2013, od tohoto okamžiku však uplynulo 10 let a v řízení mělo být zkoumáno, zda nedošlo k zániku, přechodu či jiné skutečnosti, z níž by bylo patrno, že vedlejší účastnici vlastnické právo nenáleží. Stěžovatel upozorňuje, že obecné soudy považovaly za nadbytečné důkazy, které navrhoval k prokázání skutečnosti, že finanční prostředky vložené vedlejší účastnicí do stavby byly výrazně kompenzovány nad rámec vkladu a že se vedlejší účastnice dále nijak na nákladech nepodílela a nepodílí. Stěžovatel nesouhlasí s vypořádáním této své námitky Nejvyšším soudem a namítá, že není možné hodnotit jen argumentace účastníků a rozhodnout v rozporu s právním řádem pouze z důvodu, že stěžovatel výše uvedenou námitku nevznesl v odvolacím řízení. 6. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice nikdy neměla v úmyslu stavbu vlastnit. Podle něj neprokázala, kde nabyla finanční prostředky do stavby vložené a jaká jejich část byla na její bankovní účet vložena stěžovatelem. V rámci řízení před okresním soudem navrhoval stěžovatel výslech svých přátel, kteří mu se stavbou vypomáhali, k prokázání skutečnosti, že stěžovatelka se prací na ní nikdy neúčastnila. Zamítnutím jeho návrhu došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice mu pouze se stavbou vypomáhala a hradila výdaje prostřednictvím svého bankovního účtu, jelikož on žádný neměl. 7. Stěžovatel namítá vnitřní rozpornost rozsudku odvolacího soudu a jeho nepřezkoumatelnost. Tvrdí, že odvolací soud vycházel z jeho účastnické výpovědi jako téměř z jediného důkazu, ale tvrzení vznesená k jeho obraně považoval za nevěrohodná. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu s tím, že napadená rozhodnutí nedostála požadavku na náležité odůvodnění rozhodnutí. 8. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že okresní soud jej nepoučil podle § 118a, resp. § 119a o. s. ř. k doplnění důkazů a prokázání tvrzení, a že krajský soud se touto jeho námitkou dostatečně nezabýval. 9. Stěžovatel žádá odklad právní moci napadeného rozsudku krajského soudu s odůvodněním, že případným převedením podílu na třetí osobu by mohlo dojít k významnému zásahu do jeho vlastnického práva. O odklad právní moci žádá proto, že se jedná o rozhodnutí, které se nevykonává. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. 12. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými zjištěními okresního soudu a hodnocením provedeného dokazování. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Zpochybňuje-li stěžovatel skutkové závěry okresního soudu, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, nelze se takového přezkumu v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Výhradně obecný soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obe