I.ÚS 515/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 515/25 ze dne 7. 5. 2025 Nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o předběžné vazbě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele N. A., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Igorem Žižkem, advokátem, sídlem Moskevská 697/72, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2025 č. j. 14 To 11/2025-101, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2025 č. j. Nt 401/2025-65, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025 č. j. 14 To 11/2025-101, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2025 č. j. Nt 401/2025-65 bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu dle čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025 č. j. 14 To 11/2025-101, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2025 č. j. Nt 401/2025-65, se proto ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho práva na osobní svobodu dle čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel je občan Kyrgyzské republiky, který byl dne 5. 1. 2025 zadržen Policií ČR na základě žádosti kyrgyzských orgánů a zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem v Biškeku dne 23. 4. 2024. Stěžovatel se měl v Kyrgyzstánu dopustit daňové a hospodářské trestné činnosti, kterou měl způsobit škodu v přepočtu přes 33 milionů Kč. Dle kyrgyzských orgánů stěžovatel uprchl ze země, aby se vyhýbal trestnímu stíhání. Stěžovatel byl následně vzat napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") do předběžné vazby podle § 94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), přičemž městský soud rovněž nepřijal stěžovatelem navrhovaný písemný slib ani elektronický monitorovací systém detekující pohyb stěžovatele jako záruky nahrazující vazbu. Městský soud dospěl k závěru, že nejsou známy žádné okolnosti, které by v okamžiku rozhodování zabraňovaly jeho vydání k trestnímu stíhání, a tedy nic nebrání ani jeho vzetí do vazby pro zajištění extradičního řízení. Nelze totiž jinak zajistit, aby stěžovatel opět neuprchl z České republiky, k níž není nijak poután. Tyto obavy nebyly schopny rozptýlit ani stěžovatelem navrhované instituty nahrazující vazbu. 3. Proti usnesení městského soudu stěžovatel podal stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením tak, že ji zamítl. Ztotožnil se se závěry městského soudu v tom, že vzetí do vazby bylo provedeno zákonným způsobem a odůvodněně. Souhlasil s tím, že stěžovatel není nijak spojen s Českou republikou a jeho další unikání spravedlnosti je tak možné. Stejně tak dle vrchního soudu nemohou vazbu nahradit žádné z navrhovaných institutů, neboť účel extradičního řízení zajistit nemohou. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi dle něj byla porušena jeho základní práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces. Tvrdí, že městský soud učinil skutková zjištění, která však nemají oporu ve spise a jsou tedy pouhými domněnkami. Vrchní soud pak jako soud stížnostní nedostatečně vypořádal stěžovatelovy námitky a své rozhodnutí tak v rozporu s právem odůvodnil nedostatečně. Podle stěžovatele oba soudy pochybily rovněž v tom, že nerozhodly o jeho návrhu na přijetí peněžité záruky, která byla učiněna jeho obhájcem při závěrečném návrhu před městským soudem. Městský i vrchní soud toto sdělení právního zástupce stěžovatele vyhodnotily pouze jako informaci o možném budoucím postupu. Dle stěžovatele však šlo o bezvadný procesní návrh, o němž mělo být rozhodováno, případně pak měl být stěžovatel vyzván k odstranění vad tohoto návrhu. To se však rovněž nestalo, městský soud nechal tento návrh stěžovatele zcela bez reakce a vrchní soud později pouze legitimizoval jeho postup. 5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům i vedlejším účastníkům řízení. Nikdo z nich se však ke stížnosti ve lhůtě nevyjádřil. III. Procesní podmínky řízení 6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud rozhodoval bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení Ústavním soudem 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Hodnotit zjištěné skutkové okolnosti přísluší v případě posuzování možné vazby zásadně státnímu zastupitelství a následně soudu, nicméně důvodem k zásahu Ústavního soudu je stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. 8. Požádá-li cizí stát o vydání osoby za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, podle § 94 odst. 1 ZMJS může předseda senátu rozhodnout na návrh státního zástupce a po podání návrhu na rozhodnutí podle § 95 odst. 1 ZMJS i bez takového návrhu o vzetí vyžádaného do předběžné vazby, odůvodňují-li zjištěné skutečnosti obavu z jejího útěku. Ustanovení § 67 a 68 trestního řádu, jež stanoví důvody a některé další podmínky vazby v trestním řízení, se u předběžné vazby nepoužijí. Účelem předběžné vazby je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu vydávacího řízení. Kdyby tato osoba opustila území České republiky (typicky z důvodu, že jde o cizince bez vztahu k ní), řízení o jejím vydání by již nebylo možné vést (nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1301/17, bod 17 odůvodnění). Důvodnost obavy z útěku opodstatňující předběžnou vazbu musí být založena jednáním osoby, o jejíž vydání jde, nebo dalšími konkrétními skutečnostmi (např. nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10, bod 11 odůvodnění). Soudům obecně nepřísluší posuzovat důvodnost vydání zatýkacího rozkazu orgánů jiné země nad rámec jeho formální správnosti (srov. např. nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 213/21). Při hodnocení poměrů na straně vyžádaného v rámci rozhodování o vazbě je však třeba zohlednit povahu trestné činnosti, pro kterou je tato osoba stíhána, neboť i takovou skutečnost je třeba hodnotit při úvahách o možné alternativě vazebního omezení osobní svobody a o naplnění zákonných podmínek předběžné vazby podle ZMJS. 9. V případě stěžovatele je tedy namístě zkoumat, zda byl dostatečně naplněn vazební důvod pro uvalení vazby, tedy zda u stěžovatele panuje obava z jeho útěku. Tato hrozba však nemůže být založena výhradně na obecných úvahách a zásadně je nezbytné zkoumat konkrétní poměry na straně vyžádané osoby, které předběžnou vazbu odůvodní. Ústavní soud opakovaně judikoval, že sama o sobě není dostatečným důvodem pouhá absence právního či faktického vztahu k České republice (nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1301/17) ani hrozba vysokého trestu v případě vydání (nález ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25). Soudy musí v odůvodnění vyložit takové konkrétní okolnosti, které obavu z útěku vyžádaného za