I.ÚS 555/25 – Ústavní soud

I.ÚS 555/25 ze dne 2. 4. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: P. H., zastoupený Mgr. Renatou Martínkovou, advokátkou, sídlem Písecká 325/8, Opava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2024 č. j. 28 Co 332/2024-958 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. dubna 2024 č. j. 0 P 288/2021-899, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a K. T., zastoupené Mgr. Ing. Reginou Grygarovou, advokátkou, sídlem Zacpalova 379/27, Opava, a nezletilého M. H., zastoupeného opatrovnicí - městskou částí X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na péči o děti a jejich výchovu zaručeného v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku rozhodnutí opatrovnických soudů o péči o stěžovatelova nezletilého syna. 2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 svěřil nezletilého (vedlejšího účastníka) do péče matky (vedlejší účastnice) a stěžovateli (otci) stanovil vyživovací povinnost a oprávnění stýkat se s ním každý lichý týden od pátku 15:00 hodin do neděle 17:00 hodin s místem předání a převzetí v bydlišti matky. Střídavou péči nepovažoval soud za vhodnou. Poukázal na velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů (350 km), na to, že střídání dvou mateřských škol po dvou týdnech dle aktuální dohody rodičů nezletilého zatěžuje a že vždy určitou dobu trvá, než se po přesunu od jednoho rodiče k druhému adaptuje. Čtrnáctidenní odloučení od matky není pozitivní pro vývoj čtyřletého dítěte. Matka je schopná mu poskytnout stabilnější zázemí a předvídatelný výchovný přístup. Stěžovatel vnímá konfliktní situace černobíle především ve vztahu k matce, má egocentrické a narcistní osobnostní sklony, syna ovlivňuje vůči matce a vytváří tím na něj tlak, což snižuje jeho výchovné kompetence. Matka takto na syna nepůsobí. Další překážku střídavé péče obvodní soud spatřoval v absenci kvalifikované komunikace mezi rodiči. 3. Městský soud v Praze potvrdil výrok obvodního soudu o svěření nezletilého do péče matky, upřesnil stanovenou vyživovací povinnost stěžovatele a změnil úpravu styku tak, že je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým vždy od třetí soboty každého měsíce od 15:00 hodin do následující čtvrté soboty v měsíci do 15:00 hodin (se zvláštním režimem o Vánocích a Velikonocích) s tím, že si stěžovatel nezletilého převezme v bydlišti matky a matka si jej následně převezme v bydlišti stěžovatele. S odkazem na znalecký posudek a stanovisko kolizního opatrovníka městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že svěření nezletilého do péče matky je v jeho nejlepším zájmu. Je potřeba, aby se jeho poměry stabilizovaly, k čemuž přispěje výchovné prostředí v přímé péči matky. Pro střídavou péči je nutná komunikace mezi rodiči, což aktuálně není splněno. Svěření nezletilého do péče stěžovatele brání jeho povahové rysy. Tyto povahové rysy ovlivňují jeho výchovné kompetence, jednoznačně negativní faktor je devalvující postoj stěžovatele k matce, který přenáší i na nezletilého. Na rozdíl od obvodního soudu však městský soud shledal v zájmu nezletilého širší styk s otcem, konkrétně jeden týden v měsíci. S ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů, na to, že se matka odstěhovala od stěžovatele, a na poměry obou rodičů považoval městský soud za spravedlivé, aby se bydliště rodičů jako místa předání nezletilého střídala. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně popsal, jak se matka s nezletilým odstěhovala ze společného bydliště bez souhlasu stěžovatele a bránila mu ve styku se synem, a průběh řízení před opatrovnickými soudy. Namítá, že obvodní soud odůvodnil své rozhodnutí velkou vzdáleností mezi bydlišti rodičů a tím, že střídání dvou mateřských škol nezletilého zatěžuje, avšak velká vzdálenost nemůže být důvodem pro vyloučení střídavé péče. Nelze navíc přičítat k tíži stěžovatele, že se matka rozhodla svévolně odstěhovat 350 km daleko. Oba rodiče prokázali, že jsou schopni tuto vzdálenost překonat. Podle zprávy mateřské školy se nezletilý dokáže adaptovat. Znalec se nezabýval vlivem cestování na nezletilého a proti jeho zájmu navrhl, aby cestoval čtyřikrát měsíčně. S ohledem na to, že původní společnou domácnost opustila matka, měla by ona nést břemeno spojené s realizací styku. Na základě rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel s nezletilým nemůže strávit celý víkend, což nezletilému brání ve styku s širší rodinou stěžovatele. Stěžovatel je schopen se o nezletilého plnohodnotně postarat. Před rozhodnutím odvolacího soudu byl nezletilý ve střídavé péči ve dvoutýdenním intervalu na základě ústní dohody rodičů. Zkrácení péče stěžovatele o nezletilého o jeden týden v měsíci zasahuje do jeho práv a je v rozporu se zájmy nezletilého. Soudy též argumentovaly nevhodnou komunikací mezi rodiči, která však může být překážkou střídavé péče pouze ve výjimečných případech. Za dobu, po kterou se vedlo řízení, nastal v komunikaci rodičů výrazný pokrok. Soudy navíc nezkoumaly příčiny nízké kvality komunikace a nesnažily se ji zlepšit. 5. Stěžovatel též navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu v zájmu zachování fakticky probíhající střídavé péče. 6. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování vzal v úvahu závěry znaleckého posudku a stanovisko kolizního opatrovníka a shledal, že nejsou splněny podmínky pro střídavou péči ani pro svěření nezletilého do péče stěžovatele. V zájmu nezletilého je především stabilizace výchovných poměrů, k čemuž přispěje výchovné prostředí v přímé péči matky. S ohledem na jeho věk zároveň městský soud upravil co nejširší styk nezletilého s otcem. Domnívá se proto, že žádným způsobem neporušil stěžovatelova základní práva. 7. Vedlejší účastnice považuje ústavní stížnost za pokračování boje stěžovatele s ní. Oba soudy vyšly ze znaleckých posudků a stanovisek orgánů sociálně-právní ochrany dětí v P. i v O. a dospěly k jednoznačnému závěru, že nejlepším řešením pro nezletilého je svěření do péče matky. V zájmu nezletilého rozhodně není ovlivňování stěžovatelem a negativní projevy stěžovatele vůči vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice popsala, jak se po opuštění společné domácnosti snažila se stěžovatelem dohodnout na péči o nezletilého, opakovaně navrhovala střídavou péči, avšak pro stěžovatele bylo jediné přijatelné řešení jeho péče. Nakonec se rodiče na střídavé péči dohodli, avšak útoky a dehonestace vedlejší účastnice ze strany stěžovatele přetrvávaly, navíc vývoj nezletilého začal stagnovat a po návratu od stěžovatele byl prakticky vždy nemocný, ve školce se nedokázal adaptovat. Vedlejší účastnice je přesvědčena, že pokud se postoj otce nezmění, není střídavá péče ani péče stěžovatele možná. Zmínila též, že stěžovatel odmítá platit výživné. Za krátké období od posledního rozhodnutí soudu se viditelně zlepšuje psychický stav nezletilého i jeho schopnost socializace, což potvrzuje správnost tohoto rozhodnutí. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu vedlejší účastnice upozornila, že tímto rozhodnutím byl stěžovateli stanoven širší styk než rozhodnutím obvodního soudu. Tato situace není výjimečná ani v hlubokém rozporu se zájmy nezletilého, není zde ani riziko nevratných důsledků. 8. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje zpravidla jen ve skutečně závažných případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20, U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19, bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy