I.ÚS 556/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 556/17 ze dne 9. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: TOBI TEAM s. r. o., se sídlem Srbova 360/1, 180 00 Praha 8, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - zahájení a vedení daňových kontrol na dani z přidané hodnoty Finančním úřadem pro Královehradecký kraj - Územní pracoviště v Náchodě a v Jičíně, spojené s návrhem na zrušení § 8 odst. 2 věty druhé, § 10 odst. 4, § 13 odst. 4 a § 13b zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na vydání předběžného opatření podle § 80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2017, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal Finančnímu úřadu pro Královehradecká kraj - Územní pracoviště v Náchodě a v Jičíně pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele, garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 16 a čl. 17 Charty základních práv Evropské unie, způsobeném vedením daňových kontrol stěžovatele na dani z přidané hodnoty podle § 87 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a to za zdaňovací období červenec až říjen 2016. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení § 8 odst. 2 věty druhé, § 10 odst. 4, § 13 odst. 4 a § 13b zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "napadená ustanovení"), která se týkají zmocnění finančních úřadů k výkonu tzv. vybrané působnosti na celém území České republiky. Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, a stěžovatel sám tak i uvádí, že nebrojí primárně proti napadenému postupu finančního úřadu, nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil napadená ustanovení. Stěžovatel k tomu ve své ústavní stížnosti uvádí, že aby mohlo být jeho ústavní stížnosti vyhověno, muselo by dojít nejprve ke zrušení napadených ustanovení. Podle stěžovatele totiž není pochyb o tom, že finanční úřad v posuzované věci postupoval v souladu se zákonem o Finanční správě České republiky; je však přesvědčen, že napadená ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem, přičemž nepřipouštějí ústavně konformní výklad. Porušení svých základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že na základě napadených ustanovení je porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce a rovnost účastníků řízení, neboť stěžovatel se nemůže bránit případnému nezákonnému zásahu finančního úřadu u zákonného soudu, nýbrž u soudu určeného finančním úřadem, neboť záleží na libovůli orgánů finanční správy, který z finančních úřadů zahájí daňovou kontrolu. Tím je současně porušena i vázanost státní moci zákonem, neboť místní příslušnost finančního úřadu provádějícího daňovou kontrolu nestanoví zákon, nýbrž toliko libovůle kteréhokoliv finančního úřadu v České republice. Zásah do vlastnického práva a práva podnikat spatřuje stěžovatel v tom, že bez jakéhokoliv odůvodnění u něj zahájil daňové kontroly jiný finanční úřad než ten, který je podle § 13 daňového řádu místně příslušný a zástupci stěžovatele tak byli nuceni jezdit do sídla jiného finančního úřadu, čímž došlo k neodůvodněnému navyšování nákladů stěžovatele i k významným časovým ztrátám. Tím, že orgány finanční správy České republiky nejsou při aplikování napadených ustanovení vázány žádnými kritérii a kterýkoliv z nich může zahájit daňovou kontrolu či postup k odstranění pochybností u libovolného daňového subjektu v České republice, dochází současně podle stěžovatele k zásahu do principu proporcionality při ukládání povinností a rovněž k porušení zásady vázanosti státní moci zákonem, zásady, že povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a zásady předvídatelnosti práva a legitimního očekávání. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že aplikace napadených ustanovení vede k chaotičnosti a nepředvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci z hlediska vedení a jednoty daňového řízení. Uvedený okruh námitek stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále podrobněji rozvádí. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti rovněž vyjádřil k podmínkám přípustnosti svého návrhu, neboť si je vědom toho, že proti napadenému postupu finančního úřadu neuplatnil procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu stěžovatel tvrdí, že se v daném případě jedná o ústavní stížnost, která svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že vyčerpání procesních prostředků k ochraně jeho práva by bylo v projednávaném případě velmi zdlouhavé a navíc zjevně bezúspěšné, přičemž další prodlení by jen prohloubilo zasahování do základních práv a svobod daňových subjektů ze strany finančních úřadů na území celé České republiky. Pokud jde o splnění podmínky přípustnosti návrhu ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatel uvádí, že napadená ustanovení umožňují kterémukoliv finančnímu úřadu vykonávat vybranou působnost na území celé České republiky vůči kterémukoliv daňovému subjektu. Již tato skutečnost sama o sobě podle stěžovatele představuje podstatný přesah jeho vlastních zájmů a stěžovatel nepochybně není jediným daňovým subjektem, u něhož daňovou kontrolu provádí finanční úřad na základě napadených ustanovení. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že informace o tom, v jakém rozsahu finanční úřady využívají vybrané působnosti, doloží Ústavnímu soudu, jakmile tuto informaci obdrží od orgánů finanční správy, na které se za tímto účelem obrátil s žádostí prostřednictvím zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené informace poskytl stěžovatel Ústavnímu soudu podáním ze dne 7. 3. 2017, kterým svoji ústavní stížnost doplnil. V návaznosti na uvedené poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3863/15. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále navrhuje, aby Ústavní soud nařídil předběžné opatření, kterým Finančnímu úřadu pro Královehradecký kraj - Územní pracoviště v Náchodě a v Jičíně zakáže pokračovat v daňových kontrolách stěžovatele na dani z přidané hodnoty. Současně stěžovatel ve své ústavní stížnosti požádal o její přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu (stěžovatel v této souvislosti sice odkazuje na § 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ten se však týká toliko řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy České republiky s ústavními zákony). II. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle § 75 odst. 1 (tj. jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje), za předpokladu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel si je vědom toho, že namísto podání stížnosti proti postupu správce daně napadá shora uvedený postup finančního úřadu přímo ústavní stížností, a proto argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jeho