I.ÚS 591/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 591/06 ze dne 6. 5. 2009 N 111/53 SbNU 383 Vyloučení svévole při změně správní praxe - účast francouzských zaměstnanců na sociálním pojištění v ČR   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 6. května 2009 sp. zn. I. ÚS 591/06 ve věci ústavní stížnosti Obchodně-finanční společnosti, spol. s r. o., se sídlem Václavské nám. 55, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006 č. j. 6 Ads 68/2005-74, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005 č. j. 12 Cad 3/2005-44, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba ve správním soudnictví proti rozhodnutí ve věci sociálního zabezpečení stěžovatelčina francouzského zaměstnance, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2006 č. j. 6 Ads 68/2005-74 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2005 č. j. 12 Cad 3/2005-44 byla porušena základní práva stěžovatelky zakotvená v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, stejně jako byla porušena ochrana důvěry stěžovatelky v právo podle článku 1 odst. 1 Ústavy. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2006 č. j. 6 Ads 68/2005-74 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2005 č. j. 12 Cad 3/2005-44 se ruší. Odůvodnění I. 1. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto nálezu označená rozhodnutí obecných soudů a navrhla Ústavnímu soudu jejich zrušení. Tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň mělo dojít k porušení čl. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Cad 3/2005 zjistil Ústavní soud následující: 3. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 12. 2004 č. j. 332-6003-942-03.12.2004/Št bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 10. 2004 - platebnímu výměru č. 908/2525/04, jímž byl stěžovatelce předepsán přeplatek na podpoře při ošetřování člena rodiny ve výši 277 Kč, nedoplatek na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 1 629 331 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 680 047 Kč, tedy dluh v úhrnné výši 2 309 655 Kč. Zjištěný přeplatek na podpoře při ošetřování člena rodiny měl vzniknout tím, že bylo proplaceno více dní, než stanoví zákon. Nedoplatek na pojistném měl být zjištěn na základě toho, že stěžovatelka nezahrnula v souladu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, do vyměřovacího základu pro odvod pojistného příjmy za období leden až prosinec 2003 a leden 2004 v úhrnné výši 4 792 135 Kč, zúčtované v souvislosti s výkonem zaměstnání a v souvislosti se zaměstnáním, resp. v roce 2004 v souvislosti s pracovním vztahem, který zakládal účast na nemocenském pojištění zaměstnanci společnosti, panu L. C., státnímu občanovi Francouzské republiky. Podle České správy sociálního zabezpečení se mělo jednat o osobu, na kterou se vztahuje Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií č. 215/1949 Sb., ve znění Dodatkové úmluvy č. 68/1970 Sb., (dále též jen "Úmluva"), která se v důsledku změny čl. 10 Ústavy od 1. 6. 2002 stala součástí českého právního řádu a podle které francouzští státní občané, pokud vykonávají výdělečnou činnost na území České republiky, podléhají českým právním předpisům o sociálním zabezpečení. 4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005 č. j. 12 Cad 3/2005-44 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. V posouzení zásadní otázky, zda mělo být odváděno pojistné za stěžovatelku a za zaměstnance stěžovatelky L. C., který je francouzským občanem a měl se stěžovatelkou uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou, která se řídila nizozemským právem, a neměl trvalý pobyt v České republice, se Městský soud v Praze shodl s názorem České správy sociálního zabezpečení. Všeobecnou úmluvu o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií, vyhlášenou ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949 Sb., změněnou Dodatkovou úmluvou vyhlášenou pod č. 68/1970 Sb., považoval Městský soud v Praze za součást právního řádu České republiky, nadřazenou vnitrostátnímu předpisu, a vycházel z toho, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Logickým a systematickým výkladem čl. 1 § 1 a čl. 3 § 1 Úmluvy pak dovodil, že na zaměstnance, francouzského občana je nutno v České republice pro účely sociálního zabezpečení pohlížet stejně jako na zaměstnaného českého občana a čl. 3 § 1 ve spojení s čl. 2 § 1 bodem 1 v části v období po 30. 6. 1964 písm. b) Úmluvy vztahující se na právní předpisy o nemocenském pojištění je nutno vykládat v rozsahu a v duchu čl. 1 § 1 Úmluvy, tedy, že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci na území smluvních států mohou požívat výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států. Pro český právní řád tak přestává být francouzský občan cizincem a nelze aplikovat zákonná ustanovení vztahující se na cizince. Nepřichází proto v úvahu aplikace § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, podle něhož jsou z pojištění vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a kteří jsou zde činní pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, ani § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, podle něhož nejsou poplatníky pojistného zaměstnanci, pokud nejsou účastni nemocenského pojištění podle předpisu o nemocenském pojištění. Nebýt Úmluvy, platil by opak. Výše nedoplatku pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti 1 629 331 Kč a penále 680 047 Kč, stejně tak období, v němž nedoplatek vznikl (od 1. 1. 2003 do 31. 1. 2004), nebylo žalobou napadeno, proto je soud nepřezkoumával. Na základě shora uvedeného Městský soud v Praze dovodil, že stěžovatelka jako zaměstnavatel pana L. C. byla povinna odvádět pojistné i za tohoto svého zaměstnance, pročež žaloba byla shledána nedůvodnou. 5. Stěžovatelka se obrátila s kasační stížností na Nejvyšší správní soud. Ten svým rozsudkem ze dne 31. 5. 2006 č. j. 6 Ads 68/2005-74 kasační stížnost zamítl. Rovněž dospěl k závěru, že v případě Úmluvy se jedná o tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána, jejímž předmětem nejsou lidská práva a základní svobody, a sama o sobě tedy nemůže být považována za bezprostředně závaznou a mající přednost před zákonem. Před novelou Ústavy (do 31. 5. 2002) tomu bránilo její věcné zaměření, tj. že předmětem její úpravy nejsou lidská práva a základní svobody. Novela Ústavy podmínila vnitrostátní účinky takových smluv navíc souhlasem Parlamentu, k čemuž v případě Úmluvy nedošlo. Její postavení jako pramene práva je proto podmíněno zákonným odkazem. Tím zákonem má být zákon č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociálním pojištění. V ustanovení § 1 stanoví, že ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení mají po dobu své mezinárodní účinnosti též účinnost vnitrostátní. Z toho dovodil, že pravidla obsažená v Úmluvě jsou aplikovatelná přímo a mají přednost před zákonem, který stanoví něco jiného. 6. Podrobněji Nejvyšší správní soud uvedl, že ustanovení § 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., ve znění do 31. 12. 2003, je třeba vykládat v duchu čl. 1 § 1 a čl. 3 § 1 Úmluvy. V nich se stanoví, že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci podléhají příslušným zákonným předpisům o sociálním zabezpečení, uvedeným v čl. 2 této Úmluvy a platným v Československu nebo Francii, a požívají jejich výhod za stejných podmínek jako státní příslušníci každého z těchto států za předpokladu, že prokáží svou státní příslušnost podle právních předpisů každého ze smluvních států; českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci zaměstnaní v jednom ze smluvních států podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání. 7. Vynětí z pojištění se podle názoru Nejvyššího správního soudu v posuzovaném případě neuplatní proto, že zde existuje platná mezinárodní smlouva, která je na základě odkazu pojatého do zákona č. 100/1932 Sb. součástí právního řádu České republiky, a tedy přímo aplikovatelná, jež stanoví, že francouzští státní příslušníci podléhají zákonodárství platnému v místě jejich zaměstnání (v tomto případě v České republice), tedy jejím zákonn