I.ÚS 6/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 6/19 ze dne 14. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Renaty Jeníkové, zastoupené JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem, sídlem Na Višňovce 1/1044, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 5 Afs 164/2016-27 a návrhu na zrušení § 318 zákona č. 262/2006, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se se odmítají. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost spojila i s návrhem na zrušení § 318 zákona č. 262/2006, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. 2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 3690/15 vyplývá, že stěžovatelka je manželkou Jana Jeníka, který jako fyzická osoba podniká pod názvem MARMOT - laboratoře pro chemickou výrobu a služby elektronikům (dále jen "MARMOT"). V daňovém přiznání k silniční dani za rok 2011 Jan Jeník uvedl k dani dvě silniční vozidla, a to vozidlo, jehož je provozovatelem, u kterého daňová povinnost činila 2 400 Kč, a dále vozidlo, jehož provozovatelkou byla stěžovatelka, z kterého daňová povinnost činila 3 000 Kč. Správce daně na základě daňového přiznání Jana Jeníka vydal platební výměr, ve kterém mu vyměřil silniční daň za rok 2011 ve výši 2 400 Kč, když rozdíl odůvodnil tím, že vozidlo stěžovatelky je předmětem daně jiného poplatníka. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, přičemž Finanční ředitelství v Praze, jakožto odvolací správní orgán, podané odvolání zamítl dne 15. 8. 2012. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze podal Jan Jeník žalobu, neboť měl za to, že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, podle kterého je poplatníkem daně rovněž zaměstnavatel, pakliže vyplácí cestovní náhrady svému zaměstnanci za použití osobního vozidla, a daňová povinnost nevznikla přímo provozovateli vozidla. Krajský soud v Praze žalobu po provedeném řízení rozsudkem ze dne 14. 4. 2015 č. j. 46 Af 33/2012-53 zamítl, neboť dovodil, že pojmy zaměstnanec a zaměstnavatel, použité v § 4 odst. 2 písm. a) zákona o dani silniční, je nutno vykládat v souladu se zákoníkem práce, jenž v § 318 zakazuje pracovněprávní vztah mezi manžely, a to v zájmu zásady vnitřní bezrozpornosti právního řádu. Jan Jeník proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2015 č. j. 1 Afs 87/2015-27 jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek Nejvyššího správního soudu napadl Jan Jeník ústavní stížností. Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 3690/15 podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 3. Posuzovaná věc se týká výměry silniční daně za rok 2012 ve výši 2 500 Kč, kterou Finanční úřad pro Středočeský kraj, územní pracoviště Praha - západ (dále jen "správce daně") výměrem ze dne 14. 11. 2013 č. j. 3742667/13/2102-24801-203573 stěžovatelce podle zákona o dani silniční a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, vyměřil podle pomůcek. Silniční daň za zdaňovací období 2012 byla stěžovatelce vyměřena v návaznosti na zjištění správce daně z daňového řízení vedeného na dani silniční za totéž zdaňovací období u manžela stěžovatelky - Jana Jeníka, který chybně uvedl ve svém daňovém přiznání vozidlo, které sice bylo předmětem daně silniční, avšak poplatníkem nebyl jmenovaný, nýbrž jeho manželka - stěžovatelka. Manželovi stěžovatelky byla platebním výměrem na daň silniční za zdaňovací období roku 2012 snížena daňová povinnost oproti daňové povinnosti tvrzené v řádném daňovém přiznání o částku 2 500 Kč připadající na předmětné vozidlo. Současně správce daně zahájil vyměřovací řízení na dani silniční za zmíněné zdaňovací období u stěžovatelky, a vzhledem k tomu, že na jeho výzvu k podání daňového přiznání nereagovala, vyměřil jí daň právě ve výši 2 500 Kč. Vyšel přitom z toho, že předmětné vozidlo bylo od ledna do října roku 2012 předmětem daně silniční - a to v důsledku naplnění podmínek podle § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Vozidlo bylo totiž používáno v souvislosti s dosahováním příjmů podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, podnikající fyzické osoby Jana Jeníka, přičemž osobou provozovatele zapsanou v technickém průkazu vozidla je (od 27. 4. 2007) stěžovatelka. 4. Stěžovatelka podala proti platebnímu výměru odvolání, na základě kterého Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně konstatovalo, že správce daně měl k dispozici dostatečné množství důkazů k tomu, aby bylo možno stanovit daňovou povinnost dokazováním zcela přesně i bez součinnosti stěžovatelky; korigoval proto chybnou kvalifikaci správce daně, podle kterého daň byla vyměřena podle pomůcek. 5. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2016 č. j. 47 Af 3/2014-24 zamítl s odkazem na § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka v žalobě namítala porušení zákona, neboť žalovaný na základě toho, že mezi manžely není možný pracovněprávní vztah, dovodil, že poplatníkem daně je v daném případě stěžovatelka, a neakceptoval, že poplatníkem je podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o dani silniční obchodní firma MARMOT. Podle názoru stěžovatelky jí nemohla vzniknout daňová povinnost z titulu podnikání s uvedeným vozidlem. 6. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem, napadeným ústavní stížností, neshledal důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl. 7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podstata projednávané věci tkví v otázce, kdo je poplatníkem silniční daně za vozidlo, jehož provozovatel je jeden z manželů (v daném případě stěžovatelka), avšak vozidlo je používáno pro podnikatelskou činnost druhého manžela. Na tuto otázku podle názoru stěžovatelky již Nejvyšší správní soud odpověděl, a to v řízení ve věci jejího manžela za zdaňovací období roku 2011. V nyní posuzované věci se jedná o silniční daň za zdaňovací období roku 2012 a proti postupu správce daně se tentokrát nebrání manžel stěžovatelky, ale stěžovatelka sama, když jí byla silniční daň ve výši 2 500 Kč vyměřena poté, co o tutéž částku byla snížena daňová povinnost jejího manžela. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka setrvale zcela nesprávně vychází z toho, že je zaměstnancem firmy MARMOT, což podle názoru stěžovatelky není pravda. 9. Podle tvrzení stěžovatelky je ustanovení § 318 zákoníku práce v rozporu s ústavním pořádkem a rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem podle čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Přijetím zákazu pracovněprávního vztahu mezi manžely a partnery byly stěžovatelce odepřeny majetkové výhody, které by jí v případě uzavření platného pracovněprávního vztahu s manželem náležely. Jedná se například o zdravotní pojištění, sociální pojištění, důchodové pojištění, náhradu za pracovní úraz, náhradu za dovolenou či náhradu cestovních výdajů. Zvlášť tíživě se stěžovatelky dotýká, že manžel jako výzkumník (autor několika vynálezů) nemůže při výzkumu uplatnit daňový odpočet na podporu výzkumu a vývoje podle ustanovení § 34a, § 34b a § 34e zákona o dani z příjmů, neboť tento odpočet je vázán na vyplacenou mzdu v pracovněprávním vztahu. 10. Stěžovatelka si je vědoma toho, že Ústavní soud není oprávněn posuzovat vhodnost nebo účelnost právní úpravy, což přísluší pouze zákonodárci. Přesto chce k věci uvést, že účelem tzv. kogentních norem v pracovním právu je zejména ochranná funkce chránící zájem slabší strany pracovněprávního vztahu. Jako důvody zákazu existence pracovněprávního vztahu mezi manžely a partnery jsou uváděny existence s