I.ÚS 622/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 622/07 ze dne 9. 9. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti R. B., zast. prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2006, č.j. 33 Odo 1408/2004-328, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 9.6.2004, č.j. 40 Co 1373/2003-304, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29.9.2003, č.j. 14 C 56/2001-262, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Z. H., zast. JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 70/II, Jindřichův Hradec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), neboť má zato, že jimi byl porušen čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V návrhu na zahájení řízení uvedl, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1120/1 v kat. úz. Babice, na němž se nachází rybník Babice využívaný k chovu ryb. Stěžovatel tento rybník koupil od předchozích vlastníků, nemohl však na něm hospodařit, protože mu v tom bránily jiné subjekty, mezi nimi též vedlejší účastník. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy na vedlejším účastníkovi domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající hodnotě ryb vypěstovaných (správně "vychovaných") v rybníku za období květen 1999 - duben 2000. Obecné soudy mu přiznaly pouze částku 5 500,- Kč, která odpovídá částce obvykle placené za užívání zemědělského pozemku, ve zbytku žalobu zamítly, protože dovodily, že sám nemohl na rybníce provozovat rybářství (nedisponoval příslušným veřejnoprávním povolením), a pokud se vedlejší účastník na jeho úkor obohatil, tak pouze ve vztahu k užívání pozemku jako takového, nikoliv rybníka. Za důvod ústavní stížnosti považuje stěžovatel absolutní odepření ochrany jeho vlastnickému právu a porušení základních principů spravedlivého procesu, kdy obecné soudy nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem, opomenuly zohlednit relevantní ustanovení právních předpisů, nevyvodily z nich adekvátní závěry a nebyla zohledněna relevantní judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V další části návrhu stěžovatel připomíná, že základem posouzení jeho nároku muselo být zodpovězení otázky, kdo je v konkrétním případě vlastníkem rybníka a kdo je z tohoto titulu oprávněn realizovat užitky z takového vlastnictví plynoucí. Polemizuje se závěry obecných soudů, které dovodily, že vlastníkem rybníka není on, ale je jím je společnosti Paseka zemědělská, a.s. Za chybný považuje závěr obecných soudů, že vlastnictví pozemku nemá význam pro vlastnictví rybníka jako stavby. S odvoláním na zák. č. 138/1973 Sb., o vodách, který byl účinný v době, kdy uplatňoval nárok, dovodil, že rybník je nepochybně stavbou, upozorňoval na § 4 odst. 1 zák. č. 102/1963 Sb. o rybářství, podle něhož je rybník tvořen hrází a pozemkem, na kterém je hráz postavena. Pokud soudy nepřihlédly k tomuto ustanovení, postupovaly svévolně, jinak by nemohly ignorovat skutečnost, že v citovaném zákoně je rybník definován prostřednictvím hráze a pozemku, na kterém je hráz postavena. Bylo-li prokázáno, že stěžovatel je vlastníkem pozemku, pak nemůže obstát závěr obecných soudů, že stěžovatel není vlastníkem rybníka. Je-li totiž vlastníkem pozemku, na kterém se rybník nachází, a je-li rybník prostřednictvím tohoto pozemku určen, je nepochybné, že vlastnictví pozemku implikuje vlastnictví rybníka. Tudíž závěr obecných soudů, že rybník je stavbou a stavba je věc odlišná od pozemků, takže stěžovatel jako vlastník pozemku nemůže být vlastníkem stavby, považuje za nesprávný (v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp.zn. II.ÚS 95/05). Dále upozorňuje, že obecné soudy vůbec nezkoumaly, kdo je vlastníkem hráze, zda stěžovatel či jiný subjekt, a pokud byl základem žaloby soukromoprávní titul stěžovatele (vlastnictví pozemku a tedy i rybníka), měly obecné soudy zkoumat charakter rybníka z hlediska soukromého práva. Nabývací titul ve prospěch společnosti Paseka zemědělská, a.s., tj. smlouvu o prodeji části podniku, považuje za neurčitý a tedy absolutně neplatný pro rozpor se zákonem. K neplatnosti této smlouvy měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti, i když se jí stěžovatel explicitně nedovolával. Sám uzavřel kupní smlouvy na pozemek parc. č. 1120/1; formulace v ní užitá, že jej kupuje bez stavby vodní závlahové nádrže, nemá za důsledek, že rybník do vlastnictví nenabyl, protože rybník nemůže být samostatnou věcí, tudíž s jakoukoliv dispozicí s pozemkem je spojena dispozice s rybníkem a pokud stěžovatel koupil pozemek, koupil i rybník. Podle stěžovatele tak soudy neposkytly ochranu stěžovatelovu vlastnickému právu k pozemku a tedy i k rybníku. Následně stěžovatel hodnotí význam veřejnoprávního rozhodnutí - povolení k nakládání s vodami, přičemž soudí, že samotná existence takového povolení neopravňuje žádný subjekt k nakládání s vodami, nemá-li k dotčenému vodnímu dílu (zde rybníku) soukromoprávní (majetkoprávní) titul. Současně akcentuje věcněprávní povahu vodoprávního rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 4 zák. č. 138/1973 Sb. V závěru stěžovatel shrnul, že svévolnou aplikací příslušných právních předpisů obecné soudy porušily nejen jeho právo domáhat se zákonným postupem svého práva ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jejich závěry se ocitly v úplném rozporu se skutkovými zjištěními, ale i právo vlastnické chráněné čl. 11 Listiny, a to navíc za situace, kdy jeho vlastnickému právu nemůže konkurovat žádné jiné právo jiného subjektu. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud zrušil všechny napadené rozsudky obecných soudů. Relevantní znění příslušných článků Listiny upravujících práva, jejich porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 Listiny: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. II. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud předně vyjádřil nesouhlas se stěžovatelovým tvrzením, že obecné soudy vůbec nepřihlédly k jím tvrzeným skutečnostem, opomenuly zohlednit relevantní ustanovení právních předpisů a nevyvodily z nich závěry, které z těchto ustanovení plynou. Dále zdůraznil, že ve věci, v níž se stěžovatel domáhal vydání plnění z bezdůvodného obohacení, byla především řešena otázka, jak má být vyčíslen majetkový prospěch, který byl jeho úkor získán užíváním jeho rybničního pozemku bez právního důvodu, tj. v situaci, kdy došlo ke střetu výkonu vlastnických práv dvou subjektů - vlastníka rybničního pozemku (rybníka) a vlastníka na něm zřízeného vodohospodářského díla, jemuž jedinému svědčilo veřejnoprávní oprávnění nakládat s vodami zadrženými na pozemku (mimo jiné i využívat tyto vody k chovu ryb). Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu, že při vyčíslení majetkového prospěchu je nutno vycházet z hodnoty užívání zatopeného pozemku, nikoli z hodnoty užívání v něm vzdutých vod a ze způsobu jejich hospodářského využití. Nejvyšší soud výslovně upozornil, že vlastnické právo stěžovatele respektoval, a v bližších důvodech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, přitom návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval. Krajský soud také připomenul, že právním důvodem žaloby byl požadavek na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení, přičemž jeho výši dovozoval z předpokládané hospodářské výtěžnosti chovu ryb. Přitom stěžovatel neprokázal, že by disponoval veřejnoprávním oprávněním, jež by ho o