I.ÚS 65/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 65/06 ze dne 26. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky EDIAL, spol. s r. o., IČ: 643581160, se sídlem Benešova 347, 330 23 Nýřany, zastoupené JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem Bendova 8, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005, č.j. 6 As 55/2004-74, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2004, č. j. 30 Ca 71/2002-36, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, č. j. 30 Ca 71/2002-36, zamítl žalobu stěžovatelky vůči žalovanému Magistrátu města Plzně, odboru stavebně správnímu (dále jen "stavební úřad") v řízení o žalobě na zrušení rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 18. 1. 2002, č.j. stav./3490/01. Správní orgán zastavil podle § 60 zákona č. 50/1976 Sb. (stavební zákon) řízení o vydání stavebního povolení na stavbu dvou kusů reklamních panelů na č.k. 10596 - k.ú. Plzeň. KS poukázal především na to, že smyslem úpravy ustanovení § 60 odst. 1 stavebního zákona bylo vytvořit stavebním úřadům předpoklady pro získání dostatečného podkladu pro posouzení navrhované stavby a pro rozhodnutí o žádosti stavebníka, a to prostřednictvím výzev činěných vůči stavebníkovi k doplnění žádosti konkrétními důkazními prostředky, pod sankcí zastavení řízení při nerespektování uložené povinnosti. Z pohledu § 60 odst. 1 stavebního zákona je právně zcela nevýznamné, zda stavební úřady požádaly o doplnění žádosti a připojené dokumentace o vyjádření dotčeného orgánu státní správy ve smyslu § 126 stavebního zákona či o vyjádření nebo stanovisko orgánu státní správy, jemuž je sice svěřen výkon státní správy na určitém úseku, avšak není oním dotčeným orgánem státní správy. Všechna tato stanoviska mohou sloužit jako podklad pro rozhodnutí ve věci, pro řádné a všestranné posouzení navrhované stavby zejména z těch hledisek, která vyžadují příslušnou odbornost. "Rozhodujícím kritériem pro posouzení opodstatněnosti postupu stavebního úřadu je pouze to, zda jeho požadavek na doplnění žádosti byl z hlediska chráněného veřejného zájmu odůvodněný. Ostatně ke stejnému právnímu názoru dospěl též Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 261/02." KS proto uzavřel s tím, že stavební úřad právem učinil výzvu k doplnění předložené žádosti o stavební povolení v intencích § 62 odst. 1 stavebního zákona a poučil stavebníka (stěžovatelku) o právních následcích nesplnění výzvy; jelikož stěžovatelka této výzvě nevyhověla, bylo zastavení řízení zcela legitimním postupem stavebního úřadu. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č.j. 6 As 55/2004-74, kasační stížnost stěžovatelky proti citovanému rozsudku KS zamítl. NSS (obdobně jako KS) poukázal na skutečnost, že stejnou právní problematiku již citovaným usnesením řešil Ústavní soud a podrobněji na obsah tohoto rozhodnutí odkázal. NSS v této souvislosti zdůraznil především to, že Ústavní soud ve vztahu k § 60 a § 62 odst. 1 písm. b) stavebního zákona dovodil (bez ohledu na to, zda jde o stanovisko dotčeného orgánu státní správy či o jiné vyjádření), že rozhodujícím kritériem pro posouzení opodstatněnosti postupu stavebního úřadu je (již výše uvedená) odůvodněnost požadavku na doplnění žádosti hlediskem chráněného veřejného zájmu. Tímto zájmem byla - v případě navrhovaných reklamních zařízení, jež měla být umístěna v blízkosti frekventovaných komunikací - z pohledu bezpečnosti silničního provozu, ochrany zdraví a života. NSS poukázal na to, že z uvedeného výkladu vycházel ve výše citovaných intencích i KS a rozhodl v souladu s ním. NSS se dále podrobněji vyjádřil k rozsahu povinností a oprávnění stavebního úřadu podle § 60 odst. 1 (a mimo jiné neakceptoval námitku stěžovatelky, že stavební úřad může vyžadovat po stavebníkovi pouze doplnění údajů o stavbě, pokud je stavebník uvedl v žádosti neúplně) a odst. 5 stavebního zákona. NSS v této souvislosti dovodil, že žádost o povolení stavby a projektová dokumentace musí prokazovat, že navrhovaná stavba je v souladu s veřejnými zájmy, včetně těch, které jsou předmětem ochrany jiných právních předpisů než stavebního zákona. Cílem je umožnit stavebníkovi, aby prokázal, že jim navrhované zařízení nemůže být zdrojem ohrožení veřejného zájmu. Pokud žádost o vydání stavebního povolení, ani podklady předložené stavebníkem nesplňují tento požadavek stanovený obecně závazným předpisem, je to důvod přerušení řízení. Smyslem tohoto procesního opatření je umožnit stavebníkovi, aby odstranil pochybnosti stran ohrožení veřejného zájmu navrhovanou stavbou. Nejde tedy o přenášení povinností dle § 61 odst. 5 stavebního zákona na stavebníka. NSS v daných souvislostech (s připomenutím toho, že rozhodujícím kritériem pro posouzení opodstatněnosti postupu stavebního úřadu je pouze to, zda jeho požadavek na doplnění žádosti je z hlediska chráněného veřejného zájmu odůvodněný) zdůraznil, že ustanovení § 60 odst. 1 stavebního zákona je ustanovením speciálním, jež je nutno k odstranění vad především použít (§ 140 stavebního zákona). K tomu ovšem přistupuje i postulát, že je především na stavebníkovi, aby prokázal, že jím navrhované zařízení nemůže být zdrojem ohrožení veřejného zájmu a že již ze žádosti o vydání stavebního povolení a z projektové dokumentace musí být zřejmé, které veřejné zájmy mohou být navrhovanou stavbou dotčeny. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu, neboť "správní orgán neuplatnil vůči ní veřejnou moc v mezích a způsoby, které stanoví zákon", čímž porušil čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy ČR a zároveň čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka poukázala zejména na to, že jak KS, tak NSS vycházely nikoliv ze znění zákona, ale z právního názoru Ústavního soudu uvedeného v usnesení ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 261/02. Oba správní soudy vzaly za rozhodující kritérium pro jejich rozhodnutí, tedy pro posouzení opodstatněnosti postupu stavebního úřadu nikoliv to, co je uvedeno v zákoně (základní zásada veřejného práva), ale jen to, "zda jeho požadavek na doplnění žádosti byl odůvodněný z hlediska chráněného veřejného zájmu". Stěžovatelka se proto domnívá, že Ústavní soud i oba správní soudy "otočily" základní zásadu veřejného práva. Nevycházely z toho, co je v zákoně výslovně uvedeno, nezjišťovaly, zda byl požadavek stavebního úřadu na doplnění žádosti podložen nějakým konkrétním ustanovením, ale namísto toho použil odůvodnění, že stavební úřad svým postupem zákon neporušil (zásada soukromého práva). Stěžovatelka dále uvedla, že z § 16 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 132/1998 Sb. zcela jednoznačně vyplývá povinnost stavebníka doplnit žádost o stavební povolení jen stanovisky či vyjádřeními dotčených orgánů státní správy (§ 126 odst. 1 stavebního zákona); aby se za dotčený orgán státní správy mohl považovat silniční správní úřad, musel by mít v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, takové zmocnění. Dále zdůraznila, že na možnost, že by se reklamní zařízení mohlo stát zdrojem ohrožení pozemní komunikace a zdrojem rušení silničního provozu na ní, pamatoval zákonodárce v § 35 zákona č. 13/1997 Sb.; pokud by (zákonodárce) považoval za možné a užitečné zkoumat potenciální zdroje ohrožení pozemní komunikace a rušení silničního provozu na ní předem (tj. již ve stavebních řízeních), pak by tuto svoji vůli vyjádřil v právní normě. Stěžovatelka proto uzavřela s tím, že neexistuje (zvláštní) zákon, který by výslovně uváděl veřejný zájem, jehož by se zamýšlená stavba/provoz na ní mohl dotknout a jenž by odůvodňoval požadavek stavebního úřadu na doplnění její žádosti. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě připomíná výše již vícekrát zmíněné vlastní usnesení ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 261/02, a argumentaci v něm obsaženou, na níž zásadně nemá důvod cokoliv měnit. Pro úplnost však především zdůrazňuje, že ústavně relevantní základ zkoumané věci nelze nalézt ani v právě souzené ústavní stížnosti; to proto, že čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, na jejichž porušení stěžovatelka odkazuje, neuvádějí jednotlivá základní práva a povinnosti, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona a v jeho mezích. Lze se jich tedy domáhat jen akcesoricky, v návaznosti na zásah do konkrétního základního práva či svobody (srov. Pl. ÚS 12/94). Na druhé straně dospěl Ústavní soud i v této souzené věci k závěru, že, ač stěžovatelka nenamítá výslovně porušení konkrétního ústavního práva, polemizuje ve skutečnosti s výkladem a aplikací podústavního práva, jak je provedly správní orgány a oba soudy. Ústavní soud tak s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti dovodil, že napadá