I.ÚS 660/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 660/18 ze dne 19. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatele Jiřího Kotvase, zastoupeného Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, sídlem Sadová 1808, Lysá nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2017 č. j. 23 Cdo 3086/2017-884, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 21 Co 391/2016-830 a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 14. dubna 2016 č. j. 12 C 70/2012-780, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburku, jako účastníků řízení, a Mgr. Bernarda Irategeky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 4. 7. 2012 u Okresního soudu v Nymburku (dále jen "okresní soud") se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení částky 258 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Správce daně při provádění kontroly zjistil pochybení při účtování v době, kdy stěžovateli vedl účetnictví vedlejší účastník, a doměřil mu za rok 2006 a 2007 daň z příjmu, daň z přidané hodnoty, daň z převodu nemovitosti a rovněž penále a pokuty. 3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 4. 2016 č. j. 12 C 70/2012-780 byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 117 164 Kč a státu částku 80 818 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), konkrétně že stěžovateli nevznikla škoda. V řízení bylo zjištěno, že stěžovatel pouze platí doměřenou daň. Šlo-li o penále a úroky z prodlení, které by podle okresního mohly představovat škodu, nebylo prokázáno jejich placení. Okresní soud se rovněž zabýval pokutou za nevedení záznamní povinnosti. Dospěl k závěru, že tato povinnost primárně stíhala stěžovatele. I kdyby bylo možné uvažovat o odpovědnosti vedlejšího účastníka, byl již nárok stěžovatele promlčen. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Uvedl, že okresní soud nepřihlédl k vyměření nejen daně, ale rovněž penále. Pochybení mělo dále spočívat v tom, že okresní soud nepřihlédl k návrhu na vydání částečného rozhodnutí pro uznání žalované škody ve výši 63 823 Kč, zohlednil námitku promlčení i přes koncentraci řízení a neprovedl důkaz výslechem vedlejšího účastníka a listinné důkazy. 5. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 11. 2016 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Stěžovateli bylo dále uloženo nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 20 324 Kč. Krajský soud se v prvé řadě soustředil na tvrzené pochybení, kdy okresní soud nerozhodl o návrhu stěžovatele na vydání částečného rozsudku pro uznání. Dospěl k závěru, že okresní soud měl o tomto návrhu rozhodnout samostatným rozhodnutím, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, proč okresní soud návrhu nevyhověl. Jde-li o věc samu, rovněž krajský soud konstatoval nenaplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, konkrétně neexistenci škody. Zaměřil se jak na penále a úroky z prodlení, u nichž dospěl k závěru, že je stěžovatel neplatil, tak i na pokutu za nesplnění záznamní povinnosti, u níž došlo k promlčení nároku. 6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 23 Cdo 3086/2017-884 odmítnuto. Nejvyšší soud v rámci posuzování předpokladů přípustnosti dovolání uvedl, že samotné rozhodnutí orgánu o uložení povinnosti zaplatit určitou částku nelze samo o sobě považovat za vznik škody. II. Argumentace stěžovatele 7. Ústavní stížnost se po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy soustředí na samotnou argumentaci stěžovatele. Ten v prvé řadě nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že splácení doměřených daní nelze považovat za škodu, neboť ta vzniká ze zákona bez ohledu na to, zda účetnictví bylo vedeno správně či nikoliv. Stejně tak nesouhlasí se závěrem, že ke škodě by došlo až v okamžiku hrazení pokut, penále či úroků z prodlení. Tyto závěry jsou podle stěžovatele odchýlením od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k otázce škody vzniklé nezákonným plněním odborníka. 8. Stěžovatel v další části ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy rozhodly libovolně, neboť jejich závěr o neexistenci škody je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními o provedené úhradě částky 258 000 Kč včetně penále. Pochybení rovněž spočívá v dovození neexistence škody ze sdělení správce daní. Podle stěžovatele není pro rozhodnutí významné sdělení jiných stran, nýbrž to, zda zájmy poškozeného leží věcně ve směru a v rámci smlouvou převzatých povinností škůdce. Zavinění škůdce v nyní posuzované věci mělo spočívat v porušení úplatného závazku. Obecné soudy podle stěžovatele ignorovaly zákonná kritéria vzniku odpovědnosti za škodu formulovaná ustálenou judikaturu jako zaviněné porušení závazkového vztahu, zavinění porušení smluvní povinnosti a zjevnou pravděpodobnost škodlivého následku. Stěžovatel obecným soudům dále vytýká, že se nezabývaly hmotněprávními důvody dodatečného doměření daně a penále, resp. že zvolené řešení založily pouze na obsahu zprávy správce daně. Na tomto místě popisuje zákonné důvody a pořadí úhrady splatných daňových závazků stěžovatele. 9. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který měl odkazovat na judikáty nedopadající na nyní posuzovanou věc. III. Posouzení procesních předpokladů 10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit. 13. Podstatou ústavní stížnosti je naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 373 obchodního zákoníku, zejména existence škody. Posouzení této otázky je však předmětem podústavního práva a je plně v rozhodovací pravomoci obecných soudů, do níž Ústavní soud není oprávněn ingerovat. Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník měl porušit smluvní povinnost. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládajících porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Pr