I.ÚS 661/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 661/22 ze dne 31. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Navrátilíkové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 12. 2021, č. j. 35 C 287/2021-64, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, a společnosti PROFI CREDIT Czech a.s., IČO 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2022, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka shora uvedený rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Nalézací soud rozhodl v občanském soudním řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná a vedlejší účastnice jako žalobkyně, výrokem I. napadeného rozsudku tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 5 659 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 659 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; výrokem II. nalézací soud zamítl žalobu v části, v níž vedlejší účastnice požadovala po stěžovatelce zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,20 % z částky 5 659 Kč ročně od 31. 10. 2020 do zaplacení; výrokem III. nalézací soud uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 5 903,41 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce stěžovatelky. 3. Vedlejší účastnice se na stěžovatelce v tomto občanském soudním řízení domáhala zaplacení částky 25 542,79 Kč s příslušenstvím z titulu úvěru, který jí poskytla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100738341 ze dne 16. 7. 2013, na jejímž základě vedlejší účastnice poskytla stěžovatelce dne 31. 7. 2013 jistinu ve výši 27 000 Kč, již měla stěžovatelka splácet dvaceti čtyřmi měsíčními splátkami po 2 557 Kč počínaje srpnem 2013. Nároky plynoucí z této smlouvy stěžovatelka a vedlejší účastnice podrobily rozhodčímu řízení na základě rozhodčí smlouvy. Protože stěžovatelka úvěr nesplácela řádně a včas (splácela jen částečně), vedlejší účastnice úvěr zesplatnila v celé výši a s využitím smluvních ustanovení předmětné smlouvy se po stěžovatelce dožadovala zaplacení jistiny ve výši 23 933,79 Kč, smluvních pokut v celkové výši 1 609 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 13,73 % ročně z částky 23 933,79 Kč počínaje 31. 10. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ze stejné částky za stejné období. 4. Protože stěžovatelka dobrovolně nárok vedlejší účastnice neuspokojila, podala na ni vedlejší účastnice rozhodčí žalobu, jíž rozhodce vyhověl rozhodčím nálezem. Na podkladě tohoto rozhodčího nálezu byla následně vedena exekuce, kterou poté zastavil Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "exekuční soud") usnesením ze dne 22. 6. 2021, č. j. 12 EXE 434/2014-87 (dále jen "usnesení exekučního soudu"). V tomto usnesení exekuční soud konstatoval absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy. 5. Vedlejší účastnice proto podala na stěžovatelku žalobu, o níž rozhodoval nalézací soud napadeným rozsudkem. V řízení před nalézacím soudem se stěžovatelka bránila námitkou absolutní neplatnosti smlouvy o revolvingovém úvěru pro rozpor s dobrými mravy a pro řádné nezkoumání její úvěruschopnosti vedlejší účastnicí, námitkou promlčení a námitkou zjevné nespravedlností dříve vydaného rozhodčího nálezu, na jehož základě byla vůči stěžovatelce neoprávněně vedena exekuce zastavená usnesením exekučního soudu. 6. Protože na jistinu do té doby bylo plněno 21 341 Kč, vedlejší účastnice vzala žalobu z části zpět a nově se domáhala toliko zaplacení částky 5 659 Kč s úrokem ve výši 8,25 % ročně z této částky od 31. 10. 2020 do zaplacení. Nalézací soud tak usnesením rozhodl o zastavení zbývající části řízení. Svůj napadený rozsudek zdůvodnil tím, že smlouva o revolvingovém úvěru byla absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro rozpor s principy ochrany spotřebitele, převzal závěr exekučního soudu, že neplatná byla i rozhodčí smlouva, takže vedlejší účastnici svědčil toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení v části jistiny, která dosud nebyla stěžovatelkou zaplacena či exekučně vymožena se zákonným úrokem z prodlení, avšak protože vedlejší účastnice se domáhala úroku z prodlení ve vyšší než zákonné výši, snížil jej na zákonu odpovídající hodnotu. Námitce stěžovatelky, že došlo k promlčení nároku, nalézací soud nevyhověl s oporou o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž má účinky stavění promlčecí lhůty i uplatnění nároku v rozhodčím řízení na základě neplatné rozhodčí smlouvy či neplatné rozhodčí doložky. III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka nejprve opakuje průběh řízení před nalézacím soudem a obsah jeho rozsudku, následně proti němu namítá: 1) nerespektování překážky litispendence; 2) nesprávné právní posouzení otázky promlčení nároku. 8. Ad 1) stěžovatelka upozorňuje, že proti usnesení exekučního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, a tedy řízení před nalézacím soudem brání překážka litispendence ve smyslu § 83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Protože se dosud vede řízení o odvolání proti usnesení exekučního soudu, nemohl dle stěžovatelky nalézací soud vést řízení o předmětném nároku vedlejší účastnice, neboť dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o zastavení exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Již jen z toho, že proti usnesení exekučního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, lze přitom dle stěžovatelky dovozovat, že vedlejší účastnice není přesvědčena, že rozhodčí nález je nicotný, avšak ze skutečnosti, že se svého nároku domáhala i před nalézacím soudem, by naopak plynulo, že o nicotnosti rozhodčího nálezu velmi dobře věděla. Stěžovatelka má za to, že nalézací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jeho rozsudek je excesem a porušuje její legitimní očekávání. 9. Ad 2) stěžovatelka nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu, že nárok vedlejší účastnice nebyl promlčen v důsledku uplatnění nároku v rozhodčím řízení na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy. Vedlejší účastnice si musela být vědoma absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy, neboť v době, kdy podávala rozhodčí žalobu, již byla známa judikatura Ústavního soudu i obecných soudů ke kritériím zjevné nespravedlnosti rozhodčích doložek či smluv, a šlo tedy z její strany jen o zneužití institutu rozhodčího řízení, neboť spoléhala na to, že stěžovatelka se nebude bránit. Podle stěžovatelky dospěly exekuční soudy i v jiných věcech vedlejší účastnice k závěru, že při poskytování úvěru jedná v rozporu s dobrými mravy, její smlouvy naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti, řádně nezkoumá úvěruschopnost spotřebitelů a při poskytování úvěrů do formulářů žadatelů uvádí paušální údaje. Podle stěžovatelky tak podání rozhodčí žaloby nemohlo mít za účinek stavění promlčecí doby. IV. Posouzení Ústavním soudem 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci. 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že předmětem