I.ÚS 683/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 683/05 ze dne 7. 10. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 658/2005-88 ze dne 31. srpna 2005 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 122/2003-56 ze dne 2. dubna 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 658/2005-88 ze dne 31. srpna 2005, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 122/2003-56 ze dne 2. dubna 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 25 C 143/2002-38 ze dne 17. října 202, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 25 C 143/2002-49 ze dne 20. ledna 2003. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že je vlastníkem označených nemovitostí. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatel tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno, ba nebylo ani prokazováno, zda byl dán (byť i konkludentně) souhlas příslušného družstva k převodu nemovitostí kupní smlouvou státu. Toto tvrzení prý koresponduje se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, odporuje však zásadám spravedlivého procesu. Podle názoru stěžovatele je s těmito zásadami neslučitelné, aby teprve dovolací soud na základě jiného právního názoru, než jaký zaujaly nižší soudy, dotvářel skutkový stav věci bez provedení dokazování a aby sám konstatoval bez jakýchkoliv důkazů, že souhlas družstva byl řádně (představenstvem) konkludentně dán. Tento závěr nemá podle názoru stěžovatele oporu v provedeném dokazování a navíc je zcela nepřípustné, aby byla teprve v dovolacím řízení bez předchozího dokazování učiněna jakákoliv skutková zjištění. Stěžovateli bylo tímto postupem odňato právo zaujmout k nově zjištěnému skutkovému stavu stanovisko a nebyla dodržen zásada dvojinstančnosti řízení. Stěžovatel tedy považuje za extrémně chybný skutkový závěr dovolacího soudu (provedený prostřednictvím odkazu na jiná již vydaná rozhodnutí) o tom, že souhlas družstva byl požadovanou formou dán. Poukazuje na to, že nebylo vůbec prokázáno ani to, že by bylo představenstvo družstva s převedením pozemků seznámeno. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že nedostatečným způsobem odůvodnily svůj závěr o oprávnění Výstavby hl. m. Prahy - Výstavba sídlišť (dále jen "VHMP-VS") uzavírat kupní smlouvy jménem státu. Stěžovatel konečně zdůraznil rovněž svůj nesouhlas s případnou aplikací stanoviska pléna Ústavního soudu z 1. listopadu 2005 (bez bližší identifikace) ve věci majetku zabaveného státem před rokem 1948. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. II. Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou, neboť stěžovatel v ní v podstatě pouze opakuje námitky (a to zejména skutkové), jež uplatňoval v průběhu celého řízení před obecnými soudy i v řízení dovolacím. Jinak odkázal na své (napadené) usnesení a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že její důvody jsou shodné s odvolacími námitkami; nejedná se o žádná nová tvrzení. Odvolací soud měl při svém rozhodnutí tyto námitky k dispozici ve formě odvolacích důvodů a z jeho rozsudku je zřejmé, že je nepovažoval za důvodné. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za dostatečná a právní hodnocení za správné a vyčerpávající. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 25 C 143/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že jeho matka A. V. byla ke dni své smrti vlastnicí ideální 1/2 konkrétních nemovitostí a on je vlastníkem druhé ideální 1/2 těchto nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 25 C 143/2002-38 ze dne 17. října 2002, ve znění opravného usnesení č. j. 25 C 143/2002-49 ze dne 20. ledna 2003 žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že předmětné nemovitosti prodali stěžovatel spolu se svou matkou kupními smlouvami o převodu nemovitostí uzavřenými s VHMP-VS za finanční náhradu; posoudil tyto smlouvy jako platné právní úkony, i když nebyl prokázán písemný souhlas zemědělského družstva, které mělo pozemky v užívání. S poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 34/78, publikované pod R 13/79, vycházel z názoru, že forma tohoto souhlasu nebyla zákonem předepsána, a pokud by měl zákonodárce v úmyslu takovou formu stanovit, promítl by ji do ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví. V předmětné věci tudíž postačovalo konkludentní vyjádření souhlasu hospodařícího družstva, přičemž ani případný nedostatek takového souhlasu nemohl způsobit absolutní neplatnost těchto kupních smluv. Odůvodnil rovněž postavení VHMP-VS jako strany těchto smluv; šlo o státní hospodářskou organizaci, která pozemky přebírala do národního majetku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 54 Co 122/2003-56 ze dne 2. dubna 2003 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel při tom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a rovněž se ztotožnil s jeho právními závěry. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 658/2005-88 ze dne 31. srpna 2005 odmítnuto. Dovolací soud v podstatě uvedl, že otázku zásadního právního významu, kterou předestřel stěžovatel - tj. otázku formy souhlasu jednotného zemědělského družstva, které mělo právo hospodaření k pozemkům (§ 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví) - řešil Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1505/2004 ze dne 24. září 2004 (a to v obdobné věci téhož stěžovatele); v něm zejména uvedl, že platné právní předpisy písemnou formu souhlasu družstva pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu nevyžadovaly. Poukázal i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu Cpj 34/78 a na jiná rozhodnutí obecných soudů ve věci téhož stěžovatele. Uzavřel, že nastolená otázka nemá po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze není přípustné. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu zásadně není podávat výklad podústavního práva. Jinak řečeno, ani eventuální porušení práv jednotlivců plynoucích z běžného právního předpisu, není-li jím současně dotčeno některé z ústavně zaručených základních práv, zpravidla nespadá do přezkumné pravomoci Ústavního soudu. Odlišný pohled stěžovatele na výklad a aplikaci konkrétního zákonného ustanovení sám o sobě neimplikuje porušení jeho ústavně garantovaných práv; zásah Ústavního soudu do interpretační činnosti obecných soudů je opodstatněn jedině tehdy, vykazuje-li tato činnost známky svévole nebo jestliže soudy při výkladu příslušného zákonného ustanovení nevzaly v úvahu jeho dopad do sféry ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Konečně, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti v demokratickém právním státě dohlíží, aby i aplikace práva platného v dřívějším nedemokratickém režimu probíhala "ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát" (srov. nález II. ÚS 583/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, č. 146, s. 299), a to s odkazem na princip hodnotové diskontinuity s komunistickým režimem, který obecně uznávaná lidská práva a svobody porušoval. Jádrem ústavní stížnosti je - v podstatě - spor o výklad ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, které stanovilo, že ke smlouvě o převodu pozemku, k němuž má družstvo právo družstevního užívání, je třeba též souhlasu družstva; to nep