I.ÚS 683/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 683/23 ze dne 28. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 25 Co 115/2022-556 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2022 č. j. 13 C 261/2019-506, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. dubna 2022 č. j. 13 C 261/2019-513, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a D. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že zletilý syn stěžovatele, vedlejší účastník, se v roce 2019 domáhal žalobou u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") určení výživného od stěžovatele ve výši 17 000 Kč měsíčně s účinností ode dne 1. 9. 2018 do 1. 9. 2019 a ve výši 20 000 Kč dále a zaplacení dlužného výživného. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli platit vedlejšímu účastníkovi s účinností ode dne 1. 9. 2018 měsíční výživné ve výši 17 000 Kč (I. výrok) a zaplatit mu dlužné výživné v celkové výši 639 500 Kč (II. výrok), žalobu stěžovatele na další zvýšení výživného o 3 000 Kč měsíčně zamítl (III. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (IV. výrok). 2. Podle okresního soudu stěžovatel má vůči vedlejšímu účastníkovi vyživovací povinnost. V roce 2018 stěžovatel platil vedlejšímu účastníkovi 4 000 Kč měsíčně a platil mu školné za studium vysoké školy. Od roku 2020 stěžovatel vedlejšímu účastníkovi na výživném ničeho nepřispěl. Matka vedlejšího účastníka je od roku 2019 nezaměstnaná. Okresní soud dále zjistil, že výdaje stěžovatele násobně převyšují jeho tvrzené příjmy. Jeho skutečné příjmy se však zjistit nepodařilo, protože se odpovědím v řízení vyhýbal a jeho jednotlivá tvrzení si v průběhu řízení odporovala, a proto bylo namístě určit výživné fikcí podle § 916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2906/18 (N 28/92 SbNU 297)], čemuž odpovídá požadovaná částka 17 000 Kč měsíčně. Další navýšení výživného o 3 000 Kč však nebylo důvodné. Okresní soud takto rozhodl již podruhé, protože původní rozsudek ze dne 29. 7. 2020 č. j. 13 C 261/2019-245 krajský soud zrušil usnesením ze dne 21. 1. 2021 č. j. 25 Co 255/2020-271 s tím, že tehdy byl závěr o stanovení výše výživného fikcí předčasný, a okresní soud měl zjišťovat poměry stěžovatele, matky vedlejšího účastníka a současné manželky stěžovatele v režimu zásady vyšetřovací a doplnit dokazování. 3. Krajský soud k odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu v I. výroku (I. výrok), ve II. výroku jej změnil tak, že je stěžovatel povinen vedlejšímu účastníkovi zaplatit dlužné výživné v celkové výši 743 500 Kč ve čtyřech splátkách (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Krajský soud zdůraznil, že občanský zákoník upřednostňuje určení výše výživného podle "fakticity", nikoli právní fikcí. V nyní posuzované věci přitom vyšlo najevo, že skutečné výdaje stěžovatele se neslučují s jeho vykazovanými příjmy. Životní úroveň stěžovatele je nadstandardní a tomu musí odpovídat rozsah jeho vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi. Okresní soud již nashromáždil dostatek skutkových zjištění pro určení výše výživného, a nebylo nutné použít fikci podle § 916 občanského zákoníku. Řízení o určení výživného nelze pojmout jako účetní spor, kdy soud do sebemenších detailů zmapuje poměry povinného. Okresní soud se zaměřil na všechna kritéria předpokládaná při určování výživného podle § 913 odst. 1 a § 915 odst. 1 téhož zákona. Výživné ve výši 17 000 Kč pak těmto kritériím odpovídá. Nelze je považovat za nepřiměřené v tom smyslu, že by vedlejšímu účastníkovi umožnilo vést bezpracný život [viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489)]. Krajský soud konečně poznamenal, že citové vazby mezi otcem a synem vyhasly a jejich vzájemný vztah lze charakterizovat jako bezmála nepřátelský. II. Argumentace stěžovatele 1. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a odporují nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16 (N 144/86 SbNU 445), protože obecné soudy nedostatečně odůvodnily, proč se nezabývaly výší příjmů stěžovatele, odmítly se dotazovat obchodní společnosti SALKON, a. s., ve které stěžovatel drží akcie, a proto též nezadaly znalecký posudek ke zjištění hodnoty akcií. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že krajský soud v prvním rozhodnutí ve věci uložil okresnímu soudu, aby se zabýval všemi okolnostmi věci v režimu zásady vyšetřovací. Tomu však okresní soud v napadeném rozsudku nedostál, protože se nezabýval majetkovou situací matky vedlejšího účastníka, výlukami ve studiu v době pandemie, které se mohly promítnout do výdajů vedlejšího účastníka, nezohlednil vyživovací povinnost stěžovatele k jeho dceři a současné manželce a nepřípustně vyšel při hodnocení života stěžovatele z pouhých hypotéz. Nezohlednily-li obecné soudy příjmy současné manželky stěžovatele, odporuje to rovněž nálezu ze dne 1. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/07 (N 27/48 SbNU 377). 2. Dále se obecné soudy nezabývaly tvrzením stěžovatele, že není možné, aby výdaje vedlejšího účastníka činily 25 000 Kč měsíčně, je-li jeho matka nezaměstnaná. Vedlejší účastník by za předpokladu, že mu matka bude přispívat 21 000 Kč, dostával 38 000 Kč měsíčně, což odpovídá příjmu odborného asistenta na vysoké škole. Obecné soudy nadto stanovily totožnou výši výživného pro dobu, kdy byl vedlejší účastník na gymnáziu v místě bydliště, a kdy bydlel a studoval na vysoké škole v Praze. Konečně stěžovatel označuje napadený rozsudek krajského soudu za překvapivý. Krajský soud sice napadený rozsudek okresního soudu potvrdil, avšak použil jinou právní úpravu, aniž zopakoval důkazy či se vypořádal s hodnocením důkazů provedených v nalézacím řízení. Jde-li o návrh na odklad vykonatelnosti, stěžovatel tvrdí, že hrozí nebezpečí z prodlení, protože dne 31. 3. 2023 je splatná první splátka dlužného výživného, jejíž nezaplacení povede ke ztrátě výhody splátek a zhoršení jeho životní úrovně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 2. Napadená rozhodnutí se týkají určení výše vyživovací povinnosti stěžovatele jako otce vůči vedlejšímu účastníkovi jako jeho synovi. Podle nálezu ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4057/18 (N 63/93 SbNU 291) jsou obecné soudy při stanovení výživného povinny dostatečně konkrétně odůvodnit, z čeho odvíje