I.ÚS 727/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 727/26 ze dne 5. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti L. F., zastoupeného Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 14 To 228/2025-237 ze dne 11. prosince 2025 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích č. j. 7 Nt 1601/2022-210 ze dne 24. července 2025, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení, v němž stěžovatel předložil nové důkazy, které měly zpochybňovat pravdivost jím učiněného prohlášení viny. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Okresního soudu v Prachaticích, okresní soud rozsudkem č. j. 3 T 40/2021-2393 ze dne 7. 9. 2021 uznal vinnými stěžovatele a jeho tehdejší partnerku mimo jiné drogovou trestnou činností a uložil jim za to podmíněné tresty odnětí svobody a peněžité tresty, stěžovateli též trest zákazu řízení motorových vozidel. Okresní soud u obou odsouzených přijal jejich prohlášení viny podle § 206c trestního řádu. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání státní zástupkyně rozsudkem č. j. 3 To 498/2021-2414 ze dne 1. 12. 2021 peněžitý trest stěžovateli zpřísnil (z celkem 450 000 Kč na 600 000 Kč). Nikdo jiný se proti rozsudku okresního soudu neodvolal. 3. Poté, co byl stěžovatel odsouzen za další trestnou činnost a jemu dříve uložený peněžitý trest byl přeměněn na trest odnětí svobody a nařízen výkon původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, podal návrh na povolení obnovy řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 40/2021. V řízení o návrhu tvrdil, že prohlášení viny učinil pod tlakem spoluodsouzené a svého tehdejšího obhájce, od počátku řízení ale se svou vinou nesouhlasil. Stěžovatel též tvrdil, že tehdejší svědci se na něj domluvili, což dokládal vzájemnou korespondencí a nahrávkou jejich hovoru. Okresní soud usnesením č. j. 7 Nt 1601/2022-122 ze dne 23. 3. 2023 návrh na povolení obnovy zamítl podle § 283 písm. b) trestního řádu jako směřující proti rozhodnutí nebo výroku, stran něhož obnova řízení není přípustná. Stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením č. j. 14 To 73/2023-170 ze dne 25. 5. 2023 zamítl. 4. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2299/23 ze dne 16. 10. 2024 vyhověl a uvedená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud konstatoval, že návrh na povolení obnovy řízení lze podat i po prohlášení viny, že procesní postup soudu při prohlášení viny stěžovatelem vykazoval vady, přičemž je potřeba zabývat se tím, zda to ve světle nových či dříve neznámých skutečností nebo důkazů neopodstatňuje povolení obnovy řízení, a že se soudy musejí lépe vypořádat s dosud neprovedenými a stěžovatelem navrhovanými důkazy. 5. Okresní soud posléze nyní napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení opět zamítl. Okresní soud nejdříve konstatoval, že nalézací soud postupoval zcela správně, pokud přijal prohlášení viny, dále provedl stěžovatelem navržené důkazy a uzavřel, že žádný z nich nevnesl do řízení nové skutečnosti. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud nyní napadeným usnesením zamítl. 6. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy sice formálně vyhověly právnímu názoru Ústavního soudu, návrhem se věcně zabývaly a provedly navržené důkazy, ale přesto je zřejmé, že přistupovaly k návrhu tendenčně a předpojatě, když obsah důkazů ignorovaly a opomenuly evidentní nevěrohodnost některých slyšených svědků. Stěžovatel připomíná, že Ústavní soud již shledal závažná pochybení soudu v rámci nalézacího řízení, a popisuje jednotlivé důkazy a to, co z nich dle jeho názoru vyplývá. 7. Okresní státní zastupitelství v Prachaticích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Přijetí viny bylo učiněno v souladu se zákonem, nerozhodnost stěžovatele nelze zaměňovat za nátlak, který nebyl potvrzen žádným z následně provedených důkazů. Námitku nátlaku okresní státní zastupitelství považuje za účelovou, když návrh na povolení obnovy stěžovatel poprvé podal, až bylo rozhodováno o přeměně peněžitého trestu. 8. K ústavní stížnosti zaslal vyjádření také soudce okresního soudu, který rozhodoval v nalézacím řízení. Uvedl, že prohlášení viny přijal po důkladném a opakovaném poučení stěžovatele a poté, co mu laicky srozumitelným způsobem popsal procesní důsledky takového kroku a předběžný právní názor soudu, u kterého mu sdělil, že se dokazováním může změnit. V reakci na dílčí zpochybňující postoj k jednotlivým předávkám stěžovateli osvětlil, jak by byly prokazovány, a poučil jej, že má právo požadovat dokazování jednotlivých skutků, popř. dílčích předávek. Se stěžovatelem též probral možný trest s tím, že prohlášení viny může vést k alternativnímu trestu, zatímco jinak připadá do úvahy nepodmíněný trest odnětí svobody. Poučení byl přítomen stěžovatelův obhájce i obhájce spoluobžalované. Stěžovatelova konstrukce, že byl soudcem k prohlášení donucen, je lživá a nekoresponduje s jeho chováním v průběhu hlavního líčení ani po něm, kdy se proti postupu soudu nijak neohrazoval ani v odvolacím řízení. Ještě absurdnější se soudci jeví tvrzení stěžovatele o údajném nátlaku jeho partnerky (spoluodsouzené), a to ve světle prokázaného deliktního jednání stěžovatele ve vztahu k ní v letech 2018 až 2021, které okresní soud v jiném řízení kvalifikoval jako týrání osoby žijící ve společném obydlí. 9. Obdržená vyjádření Ústavní soud zaslal stěžovateli k replice, v níž stěžovatel uvedl, že soudce okresního soudu, který rozhodoval v nalézacím řízení, je z rozhodování o povolení obnovy řízení ze zákona vyloučen a jeho vyjádření nelze považovat za objektivní. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že předložil řadu důkazů, z nichž vyplývá, že některé skutky, pro které byl odsouzen, nespáchal a že někteří svědci v přípravném řízení i v rámci návrhu na povolení obnovy řízení vypovídali nepravdivě. Tyto důkazy je potřeba vztáhnout ke dříve známým skutečnostem, kdy se stěžovatel zdráhal prohlášení viny učinit. Odkaz na trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí nepovažuje stěžovatel za případný, neboť to, že spáchal daný trestný čin, neznamená, že se dopustil trestné činnosti ve věci nyní řešené. Stěžovatel byl spoluodsouzenou ovlivněn tak, aby prohlášení přijal, když nemusel čelit nějakému extrémnímu nátlaku (vyhrožování násilím apod.), ale mohlo se jednat i o psychický nátlak a ovlivňování, kterému nakonec podlehl. 10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud v této věci nerozhoduje poprvé, je proto zejména potřeba posoudit, zda jsou napadená rozhodnutí souladná s právním názorem, který Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2299/23. Jeho závěry jsou totiž pro posuzovanou věc kasačně závazné, a je tak nutno z nich vycházet bez ohledu na to, zda s nimi obecné soudy (či nyní rozhodující senát Ústavního soudu) souhlasí, či nikoliv. Stěžovatel připouští, že soudy právní názor Ústavního soudu formálně respektovaly, má však za to, že fakticky návrh stále posuzovaly tendenčně a v rozporu s presumpcí neviny. 12. Ústavní soud pro pořádek předesílá, že nepřihlížel k nevyžádanému vyjádření soudce okresního soudu, který rozhodl rozsudkem o stěžovatelově vině a trestu, neboť ten Ústavní soud nyní nepřezkoumává. Za okresní soud se měl k výzvě Ústavního soudu vyjádřit předseda senátu, který rozhodoval o návrhu na povolení obnovy řízení, neboť proti jeho rozhodnutí směřuje ústavní stížnost. Toto nevyžádané vyjádření ovšem ani obsahově nepřineslo nic, co by bylo relevantní pro posouzení této ústavní stížnosti, jejíž podstatou je otázka, zda soud při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení dodržel právní názor vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2299/23. 13. Klíčovým závěrem uvedeného nálezu bylo, že obnova řízení je možná i v řízení, v němž odsouzený prohlásil vinu. Tento názor soudy bezpochyby respektovaly. Okresní soud sice při zamítnutí stěžovatelova návrhu omylem odkázal na nesprávné zákonné ustanovení (jak upozornil krajský soud), ale z odůvodnění napadených rozhodnutí je oproti dříve Ústavním soudem zrušeným rozhodnutím zjevné, že soudy připustily mo