I.ÚS 742/25 – Ústavní soud

I.ÚS 742/25 ze dne 3. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, sídlem nám. Československé armády 51, Jaroměř, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 984/2024-584 ze dne 27. 11. 2024, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 249/2024-520 ze dne 27. 8. 2024 a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 14 T 26/2024-469 ze dne 5. 6. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že poškozenou nejprve slovně, ale i fyzicky napadal, po obnově společného soužití poškozenou psychicky i fyzicky týral s narůstající intenzitou a četností, dále kontroloval její pohyb a poškozenou nutil k pohlavnímu styku zneužívaje jejího závislého postavení. Poté, co poškozená opustila společné obydlí, ji různými způsoby kontaktoval a vyhledával v místech, kde se zdržovala, ačkoli vyjádřila, že si to nepřeje. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 199 odstavce 2 trestního zákoníku za užití § 43 odstavce 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. 2. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě, a to v obou případech proti výroku o vině i trestu. Na podkladě odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové část rozsudku okresního soudu v celém výroku o trestu zrušil a nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. V části rozhodnutí o vině se krajský soud zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele krajský soud zamítl podle § 256 trestního řádu. 3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 256i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V posuzované věci neshledal žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. II. Argumentace stěžovatele 4. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdí, že v jeho věci došlo k porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodná skutková tvrzení určující pro naplnění znaků trestného činu jsou v jeho věci ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Uvádí, že není stanoven jistý počátek popisovaného jednání ani jeho intenzita či četnost. Tvrdí, že již shoda počátku jednání v popisu skutku s termínem uzavření sňatku vyvolává pochybnosti o opodstatněnosti závěrů soudu. Dovozuje, že je málo pravděpodobné, že by se novomanžel začal dopouštět v napadených rozhodnutích popisovaného jednání bezprostředně po svatbě. Tento rozpor namítá i u dalšího provedeného dokazování a skutkových závěrů (časové vymezení páchání trestného činu, následky a eskalace napadení vyplývající ze zprávy policejního orgánu, hodnocení intenzity pronásledování, znalecký posudek psychického stavu poškozené). Porušení svých základních práv namítá i u uloženého trestu, a to jak v jeho druhu, tak výměře. Podmíněný trest by stěžovatel považoval za daleko vhodnější vzhledem k povaze a závažnosti trestné činnosti, ale i vzhledem k rodinným a osobním poměrům stěžovatele. Uvádí, že rozpad manželství a rodiny je pro něj sám o sobě tíživý. V této souvislosti argumentuje zákonnou povinností ukládat přiměřené trestní sankce a vypořádat se s námitkami stěžovatele proti formě uloženého trestu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V rozsahu, v jakém stěžovatel napadá výrok o výši trestu rozsudku okresního soudu, Ústavní soud k projednání stížnosti příslušný není, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno. Ve zbytku je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Z toho také plyne, že Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, kdyby se při hodnocení důkazů dopustily libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020). 7. K takovému závěru však Ústavní soud ve stěžovatelově věci nedospěl. Společným jmenovatelem stížnostních námitek je stěžovatelův nesouhlas se skutkovými závěry a výší trestu. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelovy námitky byly v napadených rozhodnutích ústavně konformně vypořádány. Lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu (např. body 43 a 44) a to zejména v bodech, ve kterých se soud vypořádává s námitkami stěžovatele, které jsou následně i předmětem ústavní stížnosti. Zabýval se mj. znaleckým posudkem a vypořádal se i s námitkou, že se znalec neseznámil s obsahem hlavního líčení. V této souvislosti konstatoval, že primárním účelem posouzení znalce byl stav osobnosti vyšetřované, nikoli obsah spisu. K námitkám stěžovatele o nepřesnostech v jednotlivých výpovědích poškozené krajský soud uzavřel, že byly překlenuty změnou popisu skutku proti obžalobě. Dále vysvětlil, že poškozená - vzhledem ke svým povahovým rysům a snaze události vytěsnit - není schopna spontánně přistoupit k dataci jednotlivých událostí. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel svou obhajobou nijak zásadněji (vyjma jednání, ve kterém měl být shledán zločin znásilnění) nesporoval popis skutků. Také Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl s odkazem na odůvodnění obecných soudů a absenci stěžovatelem namítaného zjevného rozporu. Dodal, že není zřejmé, proč by stěžovatelem zmíněná zpráva Policie ČR v Jaroměři měla vylučovat skutkové závěry, které soudy učinily. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se stěžovatelovými námitkami dostatečně zabývaly a jeho obhajobu logicky a srozumitelně vyvrátily. 8. K námitce tvrzeného porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege (žádný trestný čin a žádný trest bez zákona, zakotvené v čl. 39 Listiny) Ústavní soud pouze ve stručnosti podotýká, že nemá žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání trestného činu na základě jasného, určitého a předvídatelného zákona, konkrétně § 186 odst. 2, § 199 odst. 1 a odst. 2, písm. d) a § 354 odst. 1, písm. b) a c) trestního zákoníku. 9. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele o porušení čl. 40 odst. 2 Listiny. Uplatnění zásady presumpce neviny (plynoucí z čl. 40 odst. 2 Listiny) a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. K uplatnění této zásady soudy přistoupily u hodnocení naplnění skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku navrhovaného obžalobou. Ve zbytku soudy jednoznačně dospěly k závěru, že se skut