I.ÚS 755/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 N 219/51 SbNU 725 Ke smyslu a účelu restitučních předpisů, k započtení náhrady za údajné zhodnocení pozemku povinnou osobou   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 10. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 755/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006 sp. zn. 28 Cdo 455/2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2005 sp. zn. 21 Co 391/2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. dubna 2005 sp. zn. 7 C 257/2003, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vydání věci, resp. na zaplacení částky z titulu náhradových nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, vydaný v řízení za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a podniku Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 28 Cdo 455/2006, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 21 Co 391/2006 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2005 sp. zn. 7 C 257/2003 se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 28 Cdo 455/2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 21 Co 391/2006 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") ze dne 18. 4. 2005 sp. zn. 7 C 257/2003. Rozsudkem ze dne 18. 4. 2005 sp. zn. 7 C 257/2003 zamítl Okresní soud v Hradci Králové žalobu, kterou se stěžovatel (žalobce v daném řízení před obecnými soudy) domáhal proti vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem, podniku Lesy České republiky, s. p., (žalovaný) vyslovení povinnosti vydat stěžovateli věci v celkové hodnotě 13 264 432 Kč v cenách ke dni 24. 6. 1991 a zaplatit mu úroky z prodlení z částky 13 264 432 Kč ve výši 2 % od 17. 7. 2003 do vydání věci a v případě, že to nebude možné, povinnosti zaplatit stěžovateli částku 13 264 432 Kč včetně úroků z prodlení z této částky ve výši 2 % od 17. 7. 2003 do zaplacení. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 10. 2005 sp. zn. 21 Co 391/2006 potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 28 Cdo 455/2006 stěžovatelovo dovolání proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zamítl. II. Podstata sporu spočívala v tom, že stěžovatel nesouhlasil s tím, aby mu hodnota náhradových nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o půdě"), ve výši 13 264 432 Kč, uznaná vedlejším účastníkem řízení, podnikem Lesy České republiky, s. p., byla nahrazena ve formě (údajně) zhodnocených staveb lesních cest. Soud prvního stupně, který stěžovatelovu žalobu zamítl, k tomu zejména uvedl, že účastníci v tomto směru spolu uzavřeli dohody o narovnání podle občanského zákoníku. Odvolací soud - narozdíl od soudu prvního stupně - byl toho názoru, že se nejednalo o dohody o narovnání, ale o dovolený způsob náhrady ve smyslu zákona o půdě, neboť šlo o dohody o vypořádání náhrady uzavřené podle § 14, 15, 16 a 20 uvedeného zákona. Dal sice za pravdu stěžovateli, že lesní cesty nejsou samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemků, které mu již byly vydány, současně však vyslovil názor, že stavby cest představují určitou majetkovou hodnotu a že účastníci se mohli svobodně dohodnout o vypořádání zbývajících, dosud neřešených nároků žalobce na náhradu za znehodnocené stavby, trvalé porosty, živý a mrtvý inventář a znehodnocené lesní cesty. Dovolací soud shledal závěr odvolacího soudu správným. Uvedl, že zákon o půdě založil právo oprávněných osob na náhradu za znehodnocení staveb, za trvalé porosty a za odňatý živý a mrtvý inventář, které jsou tedy vymahatelnými nároky. Právo na náhradu za znehodnocené pozemky sice nezaložil, ale rovněž nezakázal, aby se oprávněné a povinné osoby dobrovolně dohodly i o této náhradě. Takto je prý třeba vykládat ustanovení § 28 zákona o půdě, tedy že povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi, ani oprávněná osoba nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně. "Zákon nevolí formulaci, že tyto nároky nesmí být uplatňovány, nejde tedy podle Nejvyššího soudu o kogentní normu. Takové nároky ale nemohou být uplatňovány, tedy nejsou vymahatelné." (pozn. doslovná citace z rozsudku Nejvyššího soudu). To ovšem neznamená, že se účastníci nemohou smluvně dohodnout i o takové náhradě, která výslovně v zákoně uvedena není. Podle dovolacího soudu je tomu tak v případě, kdy se účastníci dohodli o plnění ze stejného, v zákoně nevyjmenovaného způsobu náhrady, tedy z plnění z nevymahatelného nároku, jakým je nárok na náhradu znehodnocení pozemků. V ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě se upravuje možnost náhrady ve věcech nebo v podílu na jmění povinné osoby, což ovšem platí v případě, "že se účastníci nedohodnou jinak". Způsob náhrady v takto předpokládané dohodě zákon neupravuje, a účastníkům tak ponechává plnou smluvní volnost. Náhrada za živý a mrtvý inventář a zásoby se podle § 20 odst. 3 zákona o půdě poskytuje ve věcech, ve službách, podílem na jmění povinné osoby, "případně v jiné formě". I zde se tedy předpokládá v prvé řadě dohoda účastníků a - podle názoru Nejvyššího soudu - jejich plná smluvní volnost o formě náhrady není zákonem o půdě omezena, včetně volnosti oprávněné osoby se svým právem volně nakládat, tj. uplatnit je a trvat či netrvat na formě plnění upravené zákonem či přijmout plnění v jiné, zákonem neupravené formě. Není pak podle dovolacího soudu důvod, proč by uvedená zásada nebyla uplatněna i u náhrad za trvalé porosty. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že mu na základě řádně uplatněného restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb. vedlejší účastník vydával podle dohod, schvalovaných jednotlivými pozemkovými úřady, řadu nemovitostí se všemi jejich součástmi a příslušenstvím. V souvislosti se stavem vydávaných, resp. nevydávaných nemovitostí uplatnil stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi i náhrady dle § 14 a 15 a u živého a mrtvého inventáře náhradu dle § 20 uvedeného zákona. Při předběžných jednáních si strany nejdříve ujasnily, které z náhradových nároků vedlejší účastník uznává, a to i jejich věcný rozsah. Vedlejší účastník následně zadal u těchto nároků vypracování znaleckých posudků. Tím byla určena peněžní hodnota jednotlivých náhradových nároků stěžovatele. Způsob náhrady, tj. jejich vypořádání, byl mezi stranami řešen nejdříve prostřednictvím tzv. dílčích dohod, týkajících se jednotlivých náhradových titulů. Každá z těchto dohod nejdříve vymezila právní titul náhrady, pak její věcný obsah a následně strany vyslovily svůj souhlas s jejím peněžním vyjádřením. Žádná z dílčích dohod však nevedla k úplné "úhradě náhrady" vyjádřené v penězích. Vedlejší účastník v každé dílčí dohodě uznal výši neuhrazené částky (dle znaleckého posudku) i právní titul jejího vzniku (příslušného náhradového titulu) a stěžovatel výši neuhrazené částky i právní titul jejího vzniku schválil. Současně strany stanovily, že tento vedlejším účastníkem uznaný nedoplatek bude uhrazen při celkovém vypořádání. Mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byly postupně uzavírány dohody o vypořádání restitučních náhrad dle zákona č. 229/1991 Sb., a to podle jednotlivých náhradových titulů dle citovaného zákona. Výše náhradového nároku stěžovatele, vyjádřená v penězích, byla vždy stanovena (v souladu s uvedeným zákonem) znaleckými posudky dle příslušného oceňovacího předpisu a smluvní strany svými podpisy vyjádřily souhlas s takto určenou výši náhrady následovně. 1. Dne 6. 3. 1996 byla uzavřena dohoda dle § 15 uvedeného zákona o náhradě za "nesrovnatelné lesní porosty". Z této dohody zůstal z uznalého náhradového nároku vedlejším účastníkem neuhrazen nedoplatek ve výši 4 441 036 Kč s tím, že jeho úhrada "se ponechává ke konečnému vypořádání". 2. Dne 15. 4. 1996 byla uzavřena dohoda dle § 14 uvedeného zákona o náhradě za "nevydané či znehodnocené budovy". Z celkové výše 3 625 989 Kč uznané náhrady poskytl vedlejší účastník stěžovateli jednak částku 596 283 Kč ve formě "zhodnocených budov", dále 3 019 622 Kč ve formě "zhodnocených lesních cest" a neuhrazen zůstal nedoplatek ve výši 10 084 Kč s tím, že jeho úhrada "se ponechává ke