I.ÚS 805/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 805/07 ze dne 22. 10. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 5. 2006, č. j. 3 T 1/2006-331, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 To 317/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1572/2006, za účasti Okresního soudu v Blansku, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Blansku (dále jen „okresní soud“) ze dne 2. 5. 2006, č. j. 3 T 1/2006-331 (dále jen „rozsudek“), kterým byl shledán vinným trestným činem útoku na státní orgán dle § 154 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen „trestní zákon“). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 To 317/2006 (dále jen „usnesení krajského soudu“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1572/2006 (dále jen „usnesení Nejvyššího soudu“), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu. Dle předmětného § 154 odst. 2 trestního zákona „kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.“ Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že hrubě urážel policii a státní zastupitelství a to za užití textů, které umístil na svůj automobil a internetové www stránky. Stěžovatel v prvé řadě své výroky nepovažuje za hrubou urážku, přičemž podotkl, že z trestního řízení nevyplývá, že by svým jednáním způsobil státním orgánům nějaký škodlivý následek, respektive snížil jejich vážnost nebo ohrozil jejich chod. Za druhé namítá nedostatečnost popisu skutku ve výroku rozsudku, kdy prý není zřejmé, jakým konkrétním jednáním mělo dojít ke spáchání trestného činu. Neobsahuje totiž obsah článků na předmětných internetových stránkách, jejich nadpisy samy o sobě nikoho urazit nemohou a výroky uvedené na vozidle byly pouze upoutávkami na tyto stránky. Za třetí se domnívá, že předmětné vozidlo nemělo být zahrnuto mezi důkazy, neboť bylo vydáno protizákonně, jak již Ústavní soud rozhodl dříve (sp.zn. III. ÚS 644/05). Dále uvedl, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku vyplývá upřednostňování svobody projevu jednotlivce oproti zásahům státu, které by toto základní právo omezovaly. V každé demokratické společnosti je třeba takovéto zásahy minimalizovat. Své jednání vysvětluje vlivem tíživých osobních a rodinných poměrů, kdy byl přesvědčen o nedokonalém vyšetřování smrti svého bratra, kterého velmi miloval. S ohledem na uvedené se domnívá, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod. Konkrétně odkazuje zejména na čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) odst. 2 („Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“), odst. 4 („Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“) a čl. 4 odst. 1 („Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“) a odst. 4 („Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“) a kromě těchto ustanovení též na čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit. II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud pouze odkázal na svůj rozsudek. Okresní státní zastupitelství v Blansku poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti ve stanové lhůtě nevyužilo. Krajský soud rovněž odkázal na své rozhodnutí a k charakteru stěžovatelových námitek připomněl, že Ústavní soud je orgán ochrany ústavnosti, nikoliv další odvolací instancí. Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že stěžovatel opatřil své firemní vozidlo zcela nepřehlédnutelnými nápisy „Jak policie beztrestně vraždí a krade za dozoru státní zástupkyně JUDr. Svobodové a dalších orgánů!!!“, „Policie vraždí a krade!!!“, „Pozor policie beztrestně vraždí a krade za dozoru státní zástupkyně JUDr. Svobodové a dalších orgánů!!!“ a znakem a nápisem Policie ČR. Považuje za zřejmé, že tento útok směřoval vůči Policii České republiky a státnímu zastupitelství (i když v tomto případě prezentovanému konkrétní státní zástupkyní vykonávající dozor). Šlo o kategorická a hrubě urážející tvrzení, nikoliv o kritiku, která je samozřejmě přípustná. Pokud jde o společenskou nebezpečnost, ztotožňuje se s jejím posouzením krajským soudem. Co se týče popisu skutku, jde toliko o jeho nevýstižnost. Zmiňované webové stránky jsou ostatně nadále dostupné (Většina předmětného obsahu na nich byla nicméně odstraněna v mezidobí mezi podáním ústavní stížnosti a rozhodnutí o ní. – pozn. ÚS). Co se týče vozidla, jeho existence je prokazována dalšími důkazy včetně fotodokumentace, svědeckých výpovědí, doznání obviněného a i danými internetovými stránkami, kde je vyfotografováno. Nejvyšší soud je přesvědčen, že je nemyslitelné, aby příslušníci orgánů činných v trestním řízení byli takto veřejně nepravdivě označováni za zločince. Postup týkající se smrti stěžovatelova bratra byl i opakovaně podrobován dohledu Krajského státního zastupitelství v Brně, které neshledalo žádné závady ani pochybení. Stěžovatelovo odsouzení lze označit jako zásah do výkonu jeho práva na svobodu projevu, avšak tento zásah byl plně v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny i čl. 10 odst. 2 Úmluvy, neboť se jednalo o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejné bezpečnosti, morálky, jakož i ochranu pověsti nebo práv druhých. Stěžovateli bylo umožněno dovolávat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, státní moc byla uplatněna v mezích zákona jakož i základních práv a svobod, podaným dovoláním se Nejvyšší soud řádně zabýval. Nejvyšší soud proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že stěžovatel dané námitky již uplatnil v podaném dovolání a Nejvyšší soud se všemi zabýval. Právní závěry obecných soudů považuje za přiměřené i z hlediska míry uloženého trestu, kdy lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a I. ÚS 554/04 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz). Je přesvědčeno, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost proto navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil. III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 1/2006 (dále jen „spis“). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o prvou námitku stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že interpretace daného ustanovení, dle kterého se trestného činu dopustí ten „kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon“, náleží obecným soudům. Pokud ty podřadily stěžovatelovo jednání pod pojem „hrubá urážka“, pak pouze, jako orgány k tomu oprávněné, provedly výklad obecného práva, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud se interpretace pohybuje v mezích ústavnosti. Není na Ústavním soudu, aby na úrovni podústavního práva provedl rozbor jednotlivých znaků dané skutkové podstaty a nahradil jím rozbor, který provedly orgány činné v trestním řízení. Co se týče otázky dostatečnosti popisu skutku Ústavní soud odkazuje na argumentaci na str. 3-4 usnesení Nejvyššího soudu, zejména pak souhlasí s tím, že ve smyslu § 120 odst. 3 trestního řádu je především podstatné, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a došlo k vyjádření všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu. K námitce zahrnutí předmě