I.ÚS 827/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 827/22 ze dne 19. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022 č. j. 17 Cmo 2/2022-51, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2021 č. j. 76 Cm 1/2021-41 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2021 č. j. 76 Cm 1/2021-39, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2022 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 1. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a insolvenčního rejstříku se podává, že stěžovatel vystupoval jako dlužník v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSLB 76 INS 28797/2015, kde vedlejší účastnice vystupovala jako insolvenční správkyně. Krajský soud usnesením ze dne 2. 2. 2016 č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-17 mimo jiné schválil oddlužení stěžovatele plněním splátkového kalendáře a stěžovateli uložil, aby po dobu 5 let nebo do úplného uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů platil prostřednictvím insolvenční správkyně nezajištěným věřitelům v měsíčních splátkách určených podle § 398 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, z příjmů, které získá po schválení oddlužení. Krajský soud usnesením ze dne 3. 3. 2021 č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-18 mimo jiné vzal na vědomí splnění oddlužení stěžovatele, určil odměnu vedlejší účastnice a zprostil ji funkce insolvenční správkyně stěžovatele. 1. Mezitím se stěžovatel dne 22. 2. 2021 žalobou (bez právního zastoupení) domáhal u Okresního soudu v Liberci po vedlejší účastnici zaplacení celkem 4 100 Kč s příslušenstvím jako vydání plnění bez právního důvodu spočívajícího v přeplatku splátek jím zaplacených vedlejší účastnici. Stěžovatel tvrdil, že jeho nedopatřením (poněvadž nevěděl o změnách v právní úpravě, které měly vliv na výši splátek) zaslal u několika splátek více, než měl. O žalobě rozhodoval krajský soud jako soud příslušný podle § 7a písm. e) insolvenčního zákona, na den 25. 10. 2021 nařídil ve věci jednání. Den před jednáním stěžovatel požádal podle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, o ustanovení advokáta. 1. Krajský soud na jednání napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o ustanovení advokáta; stěžovatel prokázal, že k ochraně jeho zájmů není třeba jeho zastoupení advokátem, protože podal žalobu, která je projednávána. Krajský soud v písemném vyhotovení napadeného usnesení poučil účastníky řízení, že proti němu lze podat odvolání. 1. Téhož dne krajský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu zaplatit vedlejší účastnici 8 914 Kč jako náhradu nákladů soudního řízení. Podle krajského soudu stěžovatel neuvedl skutková tvrzení, z nichž by bylo zřejmé, že existuje přeplatek na splátkách podle splátkového kalendáře. Neuvedl ani tvrzení, ze kterých by bylo zřejmé, z jakého důvodu byly provedeny vyšší srážky z jeho řádných příjmů, než stanoví § 398 odst. 3 insolvenčního zákona. Nemohlo jít o nárok na náhradu škody; sám stěžovatel tvrdil, že "přeplatky" vznikly v důsledku jeho pochybení. Vedlejší účastnice připsala přijaté částky věřitelům. Výši splátek si stěžovatel stanovil sám, neboť neměl deklarované příjmy z podnikatelské činnosti, nýbrž toliko z finančních prostředků své matky. Vedlejší účastnice ani insolvenční soud neměly na výši splátek vliv. Všechny prostředky zaslané stěžovatelem představovaly tzv. mimořádné příjmy a stěžovatel uhradil pouze 36,76 % přihlášených pohledávek. Věřitelé tak nezískali více, než činily jejich přihlášené nároky. Přeplatek na splátkovém kalendáři nevznikl, a žaloba je proto nedůvodná. Krajský soud v písemném vyhotovení napadeného rozsudku poučil účastníky, že proti němu lze podat odvolání. 1. Odvolání stěžovatele (směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu) odmítl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť směřovalo proti rozsudku v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 1. Stěžovatel nejprve krajskému soudu vytýká, že o jeho návrhu na "vydání přeplatku" rozhodl mimo tzv. dohlédací činnost insolvenčního soudu podle § 11 odst. 1 insolvenčního zákona. To je pro stěžovatele rozhodné, poněvadž náklady vedlejší účastnice za úkony při dohlédací činnosti insolvenčního soudu jsou součástí její odměny v insolvenčním řízení, zatímco mimo dohlédací činnost se o nich rozhoduje jako o nákladech soudního řízení, jako v nyní posuzované věci. Dále jde o to, že při dohlédací činnosti by insolvenční soud zjišťoval stanovisko vedlejší účastnice. Věc stěžovatele přitom představovala "prosté vrácení přeplatku" a je-li o něm rozhodováno v civilním sporném řízení, jde o postup soudu v rozporu s principy, které ovládá insolvenční řízení, "konkrétně že dlužník se nebude soudit navíc i s insolvenčním správcem o svůj majetek". Stěžovatel zdůrazňuje, že dříve v insolvenčním řízení požádal krajský soud jako insolvenční soud o zjištění, zda určitá částka vyplacená mu třetím subjektem představuje tzv. mimořádný příjem podle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, který má být použit nad rámec splátkového kalendáře, avšak krajský soud uvedené řešil při tzv. dohlédací činnosti (srov. usnesení ze dne 21. 4. 2017 č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-86). Krajský soud přesto o nyní posuzované věci rozhodl ve sporném řízení rozsudkem. 1. Jde-li o posouzení věci samé, stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice pochybila, neověřovala-li při přijímání jeho plateb, zda odpovídají výši tzv. nezabavitelného minima. Stěžovatel dále poukazuje na to, že jej krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně poučil o přípustnosti odvolání proti němu, a Ústavní soud by neměl ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. Stěžovatel také brojí proti zamítnutí jeho žádosti o ustanovení advokáta s tím, že chybějící odborné zastoupení způsobilo neúspěch v jeho věci; návrh podal původně k nepříslušnému soudu a jeho návrh neměl být žalobou, nýbrž podnětem v rámci tzv. dohlédací činnosti. Konečně stěžovatel zdůrazňuje, že si je vědom tzv. bagatelnosti věci, avšak jde podle něj o věc kvalitativně mimořádnou, což opodstatňuje intenzitou pochybení soudů předestřených shora. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 1. Jde-li o včasnost návrhu, ústavní stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu není opožděná, přestože proti němu bylo odvolání nepřípustné (tj. neexistuje další zákonný procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele). Krajský soud účastníky řízení v písemném vyhotovení napadeného rozsudku neprávně poučil, že proti němu je odvolání přípustné. Nesprávné poučení má vliv na to, jakým způsobem Ústavní soud posuzuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Byl-li stěžovatel nesprávně poučen o možnosti podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a této možnosti využil, byť v dané věci bylo odvolání podle zákona tzv. objektivně nepřípustné, pak s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci považuje Ústavní soud v těchto situacích za skutečnost rozhodnou pro počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti až doručení rozhodnutí odvolacího soudu [viz ob