I.ÚS 833/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 833/08 ze dne 23. 5. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZT a. s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze, Vápencová 569/13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 14 Cmo 290/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. F 18983/2007, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 38i odst. 1 písm. c) zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost a návrh se odmítají. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka svou ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 38i odst. 1 písm. c) zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen "obchodní zákoník). Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. F 18983/2007, Rg B 1680, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají pro projednávanou věc následující relevantní skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. F 18983/2007, bylo rozhodnuto o uložení pořádkové pokuty stěžovatelce ve výši 5.000,- Kč za nesplnění povinnosti založit do sbírky listin účetní závěrky stěžovatelky. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že povinnost založit účetní závěrky sice vyplývá z § 38i obchodního zákoníku, avšak tato povinnost je v rozporu se základními právy a svobodami. Stěžovatelka se proto domáhala, aby Vrchní soud v Praze napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení § 38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku a dále § 21a zákona č. 563/1991 Sb, o účetnictví, v platném znění. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 14 Cmo 290/2007, bylo o odvolání stěžovatelky rozhodnuto tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je nepřesvědčivé a strohé, neboť z něj není patrné, o jaké závěry se soud při svém rozhodování opíral. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na ustálenou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k odůvodnění soudního rozhodnutí a namítá, že soud pochybil, pokud se spokojil s prostým odkazem na text právní normy. Stěžovatelka má za to, že takové odůvodnění je nedostatečné, neboť je sice vázána právní normou, neznamená to však, že pokud ji považuje za protiústavní, nemůže se ochrany svých práv domáhat. Obecné soudy svým postupem stěžovatelce neumožnily domáhat se ochrany svých práv před orgány soudní moci, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí důvody pro zrušení ustanovení § 38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku, které podle ní spočívají v rozporu s právem na ochranu soukromí a s právem na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Zejména se dle stěžovatelky jedná o nepřiměřenost rozsahu osobních údajů zveřejněných v účetní závěrce, které v konečném důsledku mohou znamenat nebezpečí nejen pro osobu, jíž se týkají, ale také pro osoby jí blízké, zejména její rodinu. Jde především o údaje týkající se majetkových poměrů statutárních orgánů obchodních společností, které lze s ohledem na další identifikační údaje zapisované do obchodního rejstříku snadno ztotožnit s konkrétními osobami. Závěrem stěžovatelka uvádí, že by "měl Ústavní soud ČR přesvědčivě odpovědět na otázku, zda zásah do práv fyzických osob v orgánech společnosti v podobě širokého zveřejnění údajů o jejich osobě a o majetkových poměrech odpovídá naléhavé společenské potřebě, je nezbytný v demokratické společnosti a proporcionální sledovanému zákonnému cíli, kterým je ochrana práv a oprávněných zájmů třetích osob...". Stěžovatelka současně s odkazem na ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 14 Cmo 290/2007. Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky namítaným postupem Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Především je nutné konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že napadené ustanovení obchodního zákoníku je v rozporu s výše citovanými ustanoveními Listiny základních práv a svobod, to je také důvodem, proč se stěžovatelka odmítla tímto ustanovením zákona řídit a domáhala se u obecných soudů toho, aby bylo řízení přerušeno a věc předložena ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavnímu soudu. Ústavní soud na tomto místě upozorňuje, že ve smyslu § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona, tedy spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení pouze tehdy, pokud jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem. V dané věci však stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá obecnou argumentaci o tom, proč je dle jejího názoru ustanovení § 38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku protiústavní, aniž by tvrdila, či doložila, že v konkrétní věci došlo aplikací tohoto ustanovení k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, respektive jejích statutární orgánů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že "...napadená část obchodního zákoníku porušuje právo na ochranu soukromí a na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 7 resp. čl. 10 LZPS." Ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena, omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Čl. 10 Listiny základních práv a svobod pak zaručuje každému právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Z charakteru práv chráněných článkem 7 Listiny základních práv a svobod je zřejmé, že se dotýkají fyzických , nikoli právnických osob (viz. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 528/98, dále nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 35/01), v úvahu tedy u stěžovatelky jakožto právnické osoby připadá možnost domáhat se práv zakotvených v čl 10 Listiny základních práv a svobod. Z textu ústavní stížnosti je však zřejmé, že se stěžovatelka domáhá ochrany proti neoprávněnému, resp. nep