I.ÚS 841/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 841/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavních stížnostech 1) D. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 584/2025-13304 ze dne 27. listopadu 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 59/2023-12262 ze dne 27. května 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 T 14/2021-11867 ze dne 27. června 2023, 2) M. T., t. č. Vazební věznice Pankrác, zastoupeného advokátem Mgr. Pavlem Mollerem, sídlem Haštalská 760/27, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 584/2025-13304 ze dne 27. listopadu 2025, 3) obchodní společnosti X, zastoupené advokátem Mgr. Davidem Zahumenským, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 584/2025-13304 ze dne 27. listopadu 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 59/2023-12262 ze dne 27. května 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 T 14/2021-11867 ze dne 27. června 2023, a 4) S. T., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené advokátem Mgr. Radkem Jilgem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 584/2025-13304 ze dne 27. listopadu 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 59/2023-12262 ze dne 27. května 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 T 14/2021-11867 ze dne 27. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanými ústavními stížnostmi, spojenými Ústavním soudem ke společnému projednání, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Někteří stěžovatelé své ústavní stížnosti spojili s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, druhý stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 49 T 8/2022-396 ze dne 11. 7. 2023 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), písm. b), písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. První stěžovatel a čtvrtá stěžovatelka byli uznáni vinnými stejnými trestnými činy napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 49 T 14/2021-11867 ze dne 27. 6. 2023. Tímto rozsudkem byla zároveň třetí stěžovatelka uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. 3. První stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, k peněžitému trestu, k trestu zákazu činnosti a k trestu propadnutí náhradní hodnoty, druhý stěžovatel byl za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající zločin, pro který byl již uznán vinným, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a k trestu propadnutí náhradní hodnoty, třetí stěžovatelce byl uložen trest zrušení právnické osoby a trest propadnutí věci a čtvrté stěžovatelce byl za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající zločiny, pro které byla již uznána vinnou, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a trest zákazu činnosti. Všem stěžovatelům byla uložena povinnost nahradit České republice společně a nerozdílně škodu ve výši 36 373 443,13 Kč. 4. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl odvolání všech stěžovatelů, jejich dovolání pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Daných trestných činů se stěžovatelé spolu s dalšími obviněnými podle soudů dopustili zjednodušeně řečeno karuselovými podvody a legalizací takto získaných peněžních prostředků jejich převáděním na účty obchodních společností s následným výběrem v hotovosti. 5. První stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), neboť připustil, že v řízení před soudy nižších instancí došlo k řadě pochybení, které však v neprospěch stěžovatele dodatečně vysvětloval, ba bagatelizoval. Blíže se v této souvislosti první stěžovatel vyjadřuje k přílohám doplnění odvolání, u kterých údajně zůstává nezodpovězenou otázkou, zda s jejich obsahem byli členové senátu vrchního soudu seznámeni, a k neprovedení důkazu výslechem stěžovatele, jenž se chtěl vyjádřit k whatsappové komunikaci. Vyhodnocení této komunikace mělo být překvapivé, jelikož při hlavním líčení nebyla slovo po slově čtena a nebylo zdůrazněno, kterou její část považuje soud za usvědčující důkaz. Soudy navíc podle prvního stěžovatele jednotlivé zprávy vytrhly z kontextu, přičemž Nejvyšší soud dokonce přiznal, že existují jiné možné verze hodnocení důkazu, stěžovateli ale bylo znemožněno je předestřít. 6. Napadená rozhodnutí považuje první stěžovatel za nepřezkoumatelná, jelikož městský soud popisuje, co bylo nalezeno při domovních prohlídkách, nicméně nehodnotí již jednotlivé nalezené listiny. Při domovní prohlídce u prvního stěžovatele přitom nebylo nalezeno nic, co by svědčilo, že se dopustil trestné činnosti. Také v odposleších údajně figuruje stěžovatelovo jméno minimálně a v konečném důsledku soudy měly porušit presumpci neviny, neboť stěžovatelovu vinu dovodily jen z toho, že byl v kontaktu s osobami, které orgány činné v trestním řízení zařadily do organizované zločinecké skupiny. 7. Dále první stěžovatel poukazuje na to, že dle skutkové věty měla třetí stěžovatelka (jejímž byl jednatelem) přijímat fiktivní zdanitelná plnění, skutková věta však nekonkretizuje jediné zdanitelné plnění ani jediného dodavatele takového plnění. Nadto je skutek popsán nekonzistentně, neboť podle městského soudu třetí stěžovatelka přijímala fiktivní zdanitelná plnění, naopak dovolací soud potvrdil, že plnění přijímaná třetí stěžovatelkou fiktivní nebyla. V napadených rozhodnutích není údajně ani uvedeno, s kým měl první stěžovatel být u dílčích skutků spolupachatelem, přičemž trestná činnost ostatních obžalovaných nemá mít s prvním stěžovatelem žádnou spojitost, a právní posouzení věci je tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Soudy navíc měly zcela opomenout znalecký posudek společnosti BDO ZNALEX, s. r. o., a místo toho vycházely jen z posudku znalce B., které sám znalec vzal údajně v mezidobí zpět. 8. Podle prvního stěžovatele se soudy neorientovaly v daňové problematice, což se projevilo i ve výrocích o náhradě škody, neboť nevzaly v úvahu rozdíl mezi škodou způsobenou zkrácením daně a daňovým doměrkem. Část zkrácené daně byla nadto již vymožena, soudy však nezohlednily, že na účtech třetí stěžovatelky již byly zajištěny desítky milionů korun, čímž byla tvrzená škoda uhrazena, a nevzaly to v úvahu při rozhodování o trestu. První stěžovatel také namítá, že nebyl řádně upozorněn na změnu kvalifikace v kontextu neuvedení § 107 odst. 1 trestního zákoníku v obžalobě, který se objevil až v odsuzujícím rozsudku. Konečně podle prvního stěžovatele byla při uložení trestu nepřiměřeně zdůrazněna jeho represivní funkce. 9. Druhý stěžovatel namítá, že soud prvního stupně určil do senátu rozhodujícího o věci přísedící z jiného senátu, přičemž zdůvodnění tohoto postupu se vytvořilo až zpětně a je vysoce nepravděpodobné. Namítá také, že nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace a že nebylo prokázáno, že by založil, koordinoval a řídil organizovanou zločineckou skup