I.ÚS 877/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 877/12 ze dne 12. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele S. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 As 35/2011-54, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2011, č. j. 5 Ca 321/2007-26, a proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 28. 8. 2007, č. j. 498/510/2007 Lp - 2 O 20/07, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva životního prostředí jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí vycházela z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy, jež měly vést k vyvrácení fikce doručení, ze které Ministerstvo životního prostředí a poté také Městský soud v Praze vycházely při stanovení začátku běhu odvolací lhůty proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 28. 2. 2007. Stěžovatel dále stejně jako dříve v kasační stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci v důsledku nesprávné aplikace § 23 odst. 1 a § 24 správního řádu. Stěžovatel má za to, že příslušná ustanovení správního řádu je třeba vykládat tak, že písemnost lze uložit pouze v případě, kdy ji nelze doručit na žádnou z adres, na kterých si adresát obvykle poštovní zásilky přebírá. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 321/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále též "správní orgán prvého stupně") ze dne 28. 2. 2007, č. j. 42OOP/0636882.06/07/CFK, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 88 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. Stěžovatel se měl správního deliktu dopustit tím, že v listopadu 2006 zadal fyzické osobě - podnikateli pokácení 30 ks dřevin rostoucích mimo les, na blíže specifikovaných pozemcích, a to bez povolení příslušného orgánu ochrany přírody. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 28. 8. 2007, č. j. 498/510/2007 Lp - 2 O 20/07, pro opožděnost zamítnuto. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí napadl stěžovatel u Městského soudu v Praze žalobou, která byla rozsudkem ze dne 7. 1. 2011, č. j. 5 Ca 321/2007 - 26, zamítnuta. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze ani Ministerstva životního prostředí nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl. V dané právní věci se jednalo o posouzení, zda bylo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ze dne 28. 2. 2007 podáno včas či nikoli. Podle § 23 odst. 1 správního řádu platí, že nebyl-li v případě doručování podle § 20 adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle § 20, písemnost se uloží. Ustanovení § 24 odst. 1 téhož zákona přitom stanoví, že jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozsudku konstatoval, že ze správního spisu zjistil, že stěžovateli bylo od počátku řízení doručováno na adresu V. (sídlo podnikání i místo trvalého pobytu); stěžovatel žádnou jinou adresu pro doručování správnímu orgánu nesdělil. Z doručenky, vztahující se k prvostupňovému rozhodnutí o uložení pokuty, Městský soud v Praze seznal, že dne 2. 3. 2007 byla zásilka uložena a stěžovateli byla zanechána příslušná výzva a poučení. Z doručenky je patrné, že si stěžovatel převzal písemnost dne 19. 3. 2007, tedy sedmnáctý den po uložení zásilky. Nejvyšší správní soud pak stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že na rozdíl od předchozí právní úpravy