I.ÚS 900/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 900/08 ze dne 18. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. R. B., zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti sejmutí daktyloskopických otisků a odebrání biologických vzorků orgány Policie ČR, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel uvedl, že došlo k porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem, konkrétně čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že byl policejními orgány donucen k sejmutí daktyloskopických otisků a odebrání biologických vzorků umožňujících získání informací o jeho genetickém vybavení. Podle stěžovatele byla jeho identifikace občanským průkazem v daném případě dostačující a výše popsaný postup policejního orgánu nebyl opodstatněný. Dovodil, že podle § 42e odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"), je policista oprávněn k takovýmto úkonům jen tehdy, když nemůže osobní údaje, umožňující budoucí identifikaci, získat jiným způsobem. Tuto podmínku nelze, podle jeho názoru, mít za splněnou, neboť identifikační údaje už byly zjištěny z předloženého občanského průkazu. Policie nemá povinnost, ale má pouhé oprávnění odebrat daktyloskopické otisky a biologické vzorky. V jeho případě, jako osoby dosud zcela bezúhonné, nebylo využití tohoto oprávnění odůvodněné. Oprávnění policie, podle § 42e zákona o policii, tak v jeho případě vůbec nevzniklo a policie osobní údaje stěžovatele shromažďuje neoprávněně. Zmíněným postupem policejního orgánu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním, nebo jiným zneužíváním údajů o jeho osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ve svém nálezu vyslovil, že jeho výše uvedené právo bylo zásahem policejního orgánu porušeno. II. Z ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl obviněn ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"). Po provedeném výslechu byl vyzván k dobrovolnému podrobení se sejmutí daktyloskopických otisků a odebrání biologických vzorků, umožňujících získání informací o genetickém vybavení podle § 42e odst. 1, zákona o policii, s tím, že pokud se požadovaným úkonům dobrovolně nepodrobí, bude jeho odpor překonán, podle § 42e odst. 3 dotčeného zákona. Stěžovatel se poté sejmutí otisků a biologických vzorků podrobil. Proti tomuto postupu podal stížnost k Obvodnímu ředitelství Policie ČR Praha 1, které ji vyhodnotilo jako nedůvodnou. Následně podal žádost o přešetření tohoto způsobu vyřízení stížnosti k Oddělení vnitřní kontroly Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, kde rovněž neuspěl. Stěžovatel se tedy obrátil na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 se stížností na postup policejního orgánu, které ji vyhodnotilo jako nedůvodnou. Následně podal podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství Městskému státnímu zastupitelství v Praze, který byl odložen jako nedůvodný. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu věci z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nedošlo k porušení, předpisy ústavního pořádku, chráněných práv nebo svobod jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci jde o to, zda výklad a aplikace ustanovení zákona o policii, upravujích shromažďování osobních údajů ve smyslu jeho § 42e odst. 1, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména čl. 10 odst. 3 Listiny. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. S ohledem na níže uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, v případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nedošlo k dotčení, předpisy ústavního pořádku chráněných, práv nebo svobod jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatel tvrdí, že orgány policie překročily v jeho případě své oprávnění, neboť požadovaly sejmutí daktyloskopických otisků a odebrání biologických vzorků, umožňujících získání informací o genetickém vybavení v situaci, kdy k identifikaci stěžovatele už došlo na základě údajů z předloženého občanského průkazu. Podle § 4 odst. a) zákona č. 525/2004 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o ochraně osobních údajů"), je osobním údajem jakákoliv informace, týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se přitom považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Zákon rozlišuje specifickou kategorii "citlivých údajů", kterými jsou mimo jiné genetický údaj subjektu údajů a biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů. Nelze mít tedy pochybnost o tom, že daktyloskopické otisky a biologické vzorky, umožňující získání informací o genetickém vybavení, toto kritérium splňují a lze je tedy za citlivé údaje považovat. Citlivé údaje je podle § 9 odst. a) dotčeného zákona možno zpracovávat jen se souhlasem subjektu těchto údajů, bez tohoto souhlasu je to možné jen v případech taxativně uvedených. Podle § 9 odst. f) to lze v případě jejich zpracování podle zvláštních zákonů při předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů a pátrání po osobách. Pod tyto zvláštní zákony lze podřadit i zákon o policii. Z uvedeného plyne, že policie je v zásadě oprávněna citlivé údaje o osobách zpracovávat bez jejich souhlasu. Zákon o policii rozlišuje, ač tyto dva pojmy dále blíže nespecifikuje, mezi údaji prokazujícími totožnost (§ 13 odst. 1) a osobními údaji (§ 42e odst. 1). Zatímco údaje prokazující totožnost jsou konkretizovány jako jméno a příjmení, datum narození a trvalý, případně přechodný pobyt osoby, v případě osobních údajů tento pojem dále blíže nedefinuje, omezuje se pouze na stanovení jejich účelu, kterým je umožnění budoucí identifikace. Osobní údaje mohou být u osoby podezřelé ze spáchání trestného činu odebrány jen s předchozím souhlasem státního zástupce, u osoby obviněné i bez tohoto souhlasu. Ze zákona jasně nevyplývá, co termín "budoucí identifikace" zahrnuje. Soustřeďuje se pouze na výčet oprávnění policisty, který nemůže osobní údaje, umožňující pozdější identifikaci, získat. Mezi tato oprávnění řadí i oprávnění snímat daktyloskopické otisky a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. Při takové interpretaci zákona o policii je nutné osobní údaje chápat jako všechny údaje, které umožňují identifikaci osoby ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů. Potom by tedy logicky zahrnovaly všechny údaje, sloužící k prokázání totožnosti, tedy jak údaje zjistitelné z občanského průkazu stěžovatele, tak i údaje jiné, tam nezjistitelné. Věcná systematika zákona o policii však napovídá pravý opak, ač tento rozdíl zákonodárce vyjádřil pouze slovy "umožňující pozdější identifikaci", taxativní vymezení osobních údajů v § 42e odst. 1) písm. a) až e) jejich obsah dostatečně konkretizuj