Ústavní soud I.ÚS 93/26 – Ochrana proti nečinnosti správního orgánu

Stěžovatelka požádala v květnu 2024 obec Nalžovské Hory o opravu zřejmých nesprávností v územním plánu. Konkrétně požadovala změnu funkčního vymezení pozemku, který vlastní, neboť pozemek je nesprávně zařazen do plochy "dopravní infrastruktura", i když je zřejmé, že do této plochy nepatří, protože na něm stojí zemědělská stavba (sýpka). Stěžovatelka už v roce 2018 žádala o vydání opravného usnesení s totožnou argumentací a tehdy jí obec sdělila, že k požadované opravě může dojít pouze změnou územního plánu. Na nynější žádost už obec nereagovala. Stěžovatelka proto podala opatření proti nečinnosti obce u krajského úřadu, který jí však sdělil, že oprava zřejmých nesprávností podle § 70 správního řádu neslouží k opravě věcných chyb. Stěžovatelka proto následně podala ke krajskému soudu žalobu proti nečinnosti podle § 79 soudního řádu správního, v níž se domáhala, aby krajský soud žalovanému přikázal vydat opravné usnesení k územnímu plánu.

Krajský soud ale žalobu zamítl s odůvodněním, že proti nevyhovění žádosti o vydání opravného usnesení se nelze bránit nečinnostní žalobou. V úvahu připadá pouze žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 soudního řádu správního. Stěžovatelku ke změně žalobního typu nevyzval, protože i kdyby tak učinil, musel by žalobu odmítnout pro opožděnost (a také pro absenci plausibilního tvrzení). Dvouměsíční lhůta k podání zásahové žaloby začala stěžovatelce běžet nejpozději 5. 12. 2024, kdy jí bylo doručeno sdělení krajského úřadu o tom, jak nahlíží na její žádost. Nejvyšší správní soud následně zamítl také kasační stížnost stěžovatelky a ztotožnil se s právním hodnocením krajského soudu. Dodal, že sdělení nelze považovat za trvající zásah, pro které neplatí lhůta pro podání žaloby, ale za jednorázový zásah.

Stěžovatelka podala proti oběma rozhodnutím správních soudů ústavní stížnost, neboť podle ní porušují její právo na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud však po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud do rozhodovací činnosti správních soudů zasahuje jen výjimečně v případě porušení základních práv jednotlivce; není další instancí přezkoumávající všechny argumenty, které byly předmětem řízení před správními soudy.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, s níž se už dostatečně vypořádaly správní soudy. Ústavní soud na jejich závěrech neshledává nic protiústavního. Správní soudy stěžovatelce s odkazem na dlouhodobou judikaturu i názory odborné literatury vysvětlily, proč nečinnostní žaloba neslouží k obraně proti nevyhovění žádosti o opravu zřejmých nesprávností ve smyslu § 70 správního řádu (viz zejm. body 15 a 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Prostředkem nápravy by mohla být žaloba proti nezákonnému zásahu, lhůta k jejímu podání už ale v poměrech nynějšího případu uplynula.

Stručně řečeno - soudní ochrana je poskytována podle předem daných pravidel stanovených v procesních předpisech. Stěžovatelka zvolila ten procesní institut (žalobní typ), kterým se nelze domoci toho, co žádá. Jiným žalobním typem to lze, ale k tomu už jí uplynula lhůta. Proto ji ke změně žalobního typu krajský soud ani nevyzval - nemělo by to smysl. Stěžovatelčina argumentace, že by to smysl mělo, odporuje závěrům o trvajících a jednorázových zásazích v ustálené judikatuře, na kterou odkazuje NSS v bodech 17 až 23 napadeného rozsudku. Na tom není nic formalistického, ani nespravedlivého. NSS navíc poukázal na to, že v současné době probíhá přijímání změny č. 2 územního plánu, jehož součástí je i změna regulace stěžovatelčina pozemku.

Na závěr Ústavní soud podotýká, že neshledal důvody k postoupení věci plénu, jak stěžovatelka žádá. Ačkoliv stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 23/24, neuvádí konkrétní okolnosti, jež by byly společné s právě posuzovanou věcí. Skutkově i právně přitom jde o zcela odlišné situace. Senát v uvedeném rozhodnutí postoupil věc plénu z důvodu zásadního právního významu řešené právní otázky, jejíž řešení má dopad na neurčitý počet budoucích řízení před obecnými soudy. Posuzovaná věc takový význam nemá. Skutečnost, že jde o stížnosti proti zásahu do základních práv a svobod, je pojmovým znakem ústavní stížnosti, nikoliv okolností, která zakládá zásadní právní význam řešené otázky odůvodňující předložení věci plénu.

Napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatelky. Ústavní soud tak její stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.