I.ÚS 961/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 961/23 ze dne 27. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2023 č. j. 4 T 42/2016-28676, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2020 č. j. 4 T 42/2016-25630, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 6. 2022 č. j. 2 To 127/2020-28029, byl stěžovateli uložen společný úhrnný trest odnětí svobody ve výměře osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou, dále trest propadnutí věci, peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb po 26 000 Kč, v celkové výměře 13 000 000 Kč, a trest zákazu činnosti. Podle § 45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, byl zrušen výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku krajského soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 T 21/2013-33778, ve znění rozsudku vrchního soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34994. 3. Usnesením krajského soudu ze dne 23. 12. 2022 č. j. 4 T 42/2016-28456 bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že se stěžovateli započítává podle § 92 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku do tohoto peněžitého trestu zčásti vykonaný peněžitý trest ve výši 5 474 290 Kč, který mu byl uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 T 21/2013-33778, ve znění rozsudku vrchního soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34994, když výrok o vině a trestu z tohoto rozsudku byl podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku zrušen. Stěžovateli tak zbyla k úhradě část peněžitého trestu ve výši 7 525 710 Kč. 4. Dne 12. 1. 2023 podal stěžovatel žádost o povolení splácení shora uvedeného peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách s tím, že výši splátek nechává na úvaze soudu. Svoji žádost odůvodnil tím, že v současné době nedisponuje volnými peněžními prostředky, které by mu umožnily úhradu celé zbývající části peněžitého trestu v soudem stanovené jednoměsíční lhůtě. Ke své majetkové situaci uvedl, že má zajištěnou částku ve výši 657 000 Kč v úschově Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 5. 2012, dále majetek, který je předmětem dosud neskončeného dědického řízení po jeho matce vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1099/2008 a dědického řízení po otci vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1603/2014, přičemž výše pozůstalosti je stanovena celkovou částkou na cca 28,8 mil. Kč, dále spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 na pozemcích zapsaných na LV č. X v katastrálním území Z., ohledně něhož probíhá u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 393/2019 řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, s hodnotou cca 5,5 mil. Kč, v neposlední řadě pohledávku vůči druhému spoluvlastníku nemovitostí zapsaných na LV č. X v katastrálním území Z. z titulu jejich užívání nad rámec spoluvlastnického podílu od roku 1994, a to v odhadované výši 2 500 000 Kč (20 000 Kč měsíčně), a pracovní odměnu v řádu stovek až jednotek tisíc Kč měsíčně. Dále stěžovatel uvedl, že s ohledem na probíhající řízení nelze tento majetek nyní využít k úhradě peněžitého trestu, avšak v případě jeho zpeněžení by výtěžek měl s jistotou dostačovat k plné úhradě nedoplatku peněžitého trestu, do té doby bude splácet peněžitý trest prostřednictvím srážek ze mzdy (resp. odměny). 5. Krajský soud napadeným usnesením podle § 342 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli povolil splácení peněžitého trestu, který mu byl uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 1. 2020 č. j. 4 T 42/2016-25630, ve znění rozsudku vrchního soudu ze dne 21. 6. 2022 č. j. 2 To 127/2020-28029. Výši měsíčních splátek stanovil částkou 600 000 Kč s tím, že splátky je stěžovatel povinen uhradit do 15. dne v měsíci počínaje od měsíce února 2023. 6. Po přezkoumání žádosti stěžovatele dospěl krajský soud k závěru, že jsou dány podmínky pro to, aby jí bylo vyhověno, a to zejména z toho důvodu, že stěžovatel aktuálně nedisponuje s volnými peněžními prostředky a není tak možné, aby peněžitý trest zaplatil ve lhůtě stanovené soudem. S ohledem na to, že nebylo možno s jistotou určit dobu skončení shora uvedených civilních řízení, a nebylo tak možné předpokládat zpeněžení majetku, který je předmětem těchto řízení ve lhůtě 1-2 let, stanovil výši měsíčních splátek tak, aby peněžitý trest byl splacen ve lhůtě přibližně dvanácti měsíců od povolení měsíčních splátek. Konstatoval, že takovou lhůtu považuje za přiměřenou, a to i vzhledem k celkové době, po kterou je stěžovateli známo, že je povinen peněžitý trest hradit. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 245/23 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tvrdí, že splácení soudem stanovených splátek je mimo jeho faktické možnosti. Opětovně, stejně jako v žádosti o povolení splácení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách, uvádí, že v současné době je ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho jediným zdrojem příjmů je odměna vězně ve výši jednotek tisíc Kč měsíčně. Přestože krajský soud shledal, že nemovitý majetek, finanční prostředky zajištěné v trestním řízení a nyní uložené v úschově soudu a pozůstalost po rodičích stěžovatele nebudou pravděpodobně ve lhůtě jednoho až dvou let disponibilní k úhradě peněžitého trestu, stanovil výši splátek 600 000 Kč měsíčně. Tím podle stěžovatele vědomě vytvořil podmínky pro nařízení exekučního vymáhání peněžitého trestu. Dále stěžovatel znovu podrobně popisuje, jaký majetek a příjmy má aktuálně k dispozici a jaké doklady doložil krajskému soudu ke své žádosti. Zdůrazňuje, že se úhradě peněžitého trestu nevyhýbá, ale že soudem stanovené splátky jsou mimo jeho reálné možnosti, resp. že jde o povinnost nesplnitelnou. Má za to, že krajský soud se otázkou, zda je výše stanovených splátek pro něj přiměřená, nezabýval, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy dopad některého ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc nebo se dopustí neakceptovatel