II.ÚS 1064/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1064/20 ze dne 28. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Alice Aehrenthal, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020 č. j. 5 As 107/2019-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019 č. j. 3 A 48/2017-105, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 12. 2016 č. j. MV-153941-4/VS-2016 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2016 č. j. VS-2880/833/2-2004, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze (dále také jen "správní soud") a v záhlaví označených rozhodnutí ministra vnitra a Ministerstva vnitra, protože jimi mělo být porušeno především její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, jejích příloh, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 A 48/2017 zjistil následující. Stěžovatelka je snachou Johanna Marie Felix Anton Carl Aehrenthala (1905-1972), bývalého majitele rozsáhlých pozemků a nemovitostí v oblasti Českého ráje, včetně zámku Hrubá Skála (dále označovaného zkratkou "J. A."). J. A. byl československým státním občanem (v roce 1921 mu byl vydán domovský list v obci Hrubá Skála). Sčítání lidu v roce 1930 se nicméně nezúčastnil. Sčítána tehdy byla jeho matka a obě sestry, za něž všechny matka J. A. uvedla tehdy národnost německou. V březnu roku 1939 byli výnosem Vůdce a říšského kancléře publikovaným pod č. 75/1939 Sb. obyvatelé protektorátu, kteří byli příslušníky německého národa, prohlášeni za německé státní příslušníky. V červenci roku 1939 J. A. vyplnil dotazník ke zjištění německé příslušnosti, tzv. Fragebogen, přičemž tam jako mateřský jazyk uvedl němčinu a svým podpisem tam potvrdil, že žádný z jeho čtyř prarodičů není a nebyl židovského původu či náboženství a že se on sám hlásí k německému národu. Následně mu byl v říjnu téhož roku vystaven průkaz o německé státní příslušnosti. V roce 1941 byl J. A. odveden do Wehrmachtu, v dubnu 1945 pak byl americkou armádou zajat a umístěn do zajateckého tábora v Heilbronnu. V zajetí setrval až do března 1946, neboť jeho repatriace byla z československé strany odmítnuta. 3. V říjnu roku 1945 a opětovně i v prosinci téhož roku podal J. A., toho času se nacházející v zajateckém táboře v Heilbronnu a dle svého tvrzení nemající tehdy možnost spojit se se svou rodinou, žádost "o znovuzískání československé státní příslušnosti", a to k československému konzulátu. Učinil tak, jak uvedl, na základě informace od československé důstojnické komise, že může požádat o znovuzískání státní příslušnosti, která mu náležela do roku 1939. O této žádosti mělo být patrně rozhodováno na základě § 3 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret"). Dle tohoto ustanovení osoby, které pozbyly československé státní občanství podle § 1 dekretu (k obsahu tohoto ustanovení viz dále), mohly žádat u zastupitelského úřadu o jeho vrácení, přičemž o takovéto žádosti rozhodovalo podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru; nesmělo jí však vyhovět, jestliže žadatel porušil povinnosti československého státního občana. 4. V únoru roku 1946 podala manželka J. A. jeho jménem k Ústřednímu národnímu výboru podrobně odůvodněnou žádost "o zachování československého státního občanství podle § 2 dekretu". Podle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu (citace ustanovení dekretu jsou s ohledem na projednávanou věc kráceny) českoslovenští státní občané národnosti německé, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československé státní občanství. Dále, podle § 1 odst. 4 dekretu Češi, kteří se v této době přihlásili za Němce, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzovali se podle tohoto dekretu jako Němci, schválilo-li ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydal příslušný okresní národní výbor po přezkoumání uvedených skutečností. Konečně podle § 2 odst. 1 dekretu osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokázaly, že (1) zůstaly věrny Československé republice, (2) nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a (3) buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovalo se československé státní občanství. Podle ustanovení § 2 odst. 2 bylo třeba žádost o zjištění, že se československé státní občanství zachovává, podat do šesti měsíců od počátku účinnosti dekretu (tj. do února 1946) u místně příslušného okresního národního výboru a rozhodovalo o ní ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, přičemž dané osoby byly až do vyřízení žádosti považovány za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor osvědčení o okolnostech, uvedených v předchozím odstavci. 5. Manželka J. A. uvedenou žádost podávala v přesvědčení, že se J. A. při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil k národnosti německé a po zřízení protektorátu se stal německým státním příslušníkem; nežádala tedy o aplikaci výše pro úplnost uvedeného § 1 odst. 4 dekretu. O žádosti mělo rozhodovat, v souladu s § 2 odst. 2 dekretu, Ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, přičemž příslušný okresní národní výbor mohl J. A. prozatímně vydat osvědčení o okolnostech dle § 2 odst. 1 dekretu, na jehož základě by byl J. A. až do vyřízení žádosti považován za československého státního občana. Nic nenasvědčuje tomu, že by k vydání takového osvědčení došlo. Žádost manželky J. A. o zachování československého státního občanství J. A. byla evidována u Magistrátu hlavního města Prahy, referátu popisního, a tímto byla postoupena Zemskému národnímu výboru v Praze. Ten zajistil výpis z tzv. Fragebogen a požádal příslušný okresní národní výbor o prošetření činnosti J. A. v období okupace, přičemž výsledkem tohoto šetření bylo sdělení Zemskému národnímu výboru v Praze (ze dne 18. 2. 1947), že se rada příslušného okresního národního výboru vzhledem ke spisovému materiálu jednomyslně usnesla nedoporučit J. A. vydat osvědčení o národní a státní spolehlivosti podle dekretu. Rozhodnutí Ministerstva vnitra o žádosti J. A. (resp. žádosti podávané jménem J. A. jeho manželkou) v příslušném spisu, nyní uloženém v Archivu hlavního města Prahy, chybí. Podle posledních dvou záznamů v podacím protokolu došly v srpnu 1948 do spisu dvě písemnosti, první z Ministerstva vnitra, u níž bylo do kolonky "obsah spisu" uvedeno "se zprávou o nevyhovění", a druhá z referátu pro národní správu majetku Praha XX, u níž bylo do dané kolonky uvedeno "o zapůjč.spisů (nevyhov.) žád. (st obč.)". 6. V roce 2006 podal syn J. A., manžel stěžovatelky, u Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad") žádost o vydání potvrzení, že se československé občanství J. A. zachovalo. Po smrti žadatele do řízení vstoupila stěžovatelka. Úřad o žádosti rozhodoval na základě § 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v relevantním znění (dále jen "zákon o státním občanství"). Podle těchto ustanovení osvědčení o státním občanství České republiky vydává úřad příslušný podle místa trvalého pobytu osoby, o jejíž státní občanství se jedná; ve sporných případech tento úřad provádí zjišťování státního občanství České republiky, o jehož výsledku vystaví fyzické osobě potvrzení. 7. Krajský úřad v roce 2011 vydal ve věci stěžovatelky zamítavé rozhodnutí, a to s ohledem na sdělení Ministerstva vnitra, že řízení podle dekretu nebylo ve vztahu k J. A. nikdy zahájeno ani vedeno. Odvolání stěžovatelky Ministerstvo vnitra zamítlo. Správní žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem, věc mu však byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu vrácena k dalšímu řízení. V tomto řízení pak došlo ke zrušení jak rozhodnutí Ministerstva vnitra, tak rozhodnutí krajského úřadu. Před novým rozhodováním ve věci krajský úřad postupoval podle § 57 správního řádu, dle nějž jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem (řízení o předběžné otázce). Krajský úřad tedy dal podnět Ministerstvu vnitra k pokračování v řízení o zachování československého státního občanstv