II.ÚS 1190/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1190/13 ze dne 6. 11. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky: Arvin Sarandorj, zastoupené Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, proti postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 11 A 150/2012, a proti postupu Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, v řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky vedeném pod č. OAM-1252/LE-BE03-2006, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 27 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud Městskému soudu v Praze uložil rozhodnout bez prodlení o její žalobě a poskytl jí tím ochranu před nečinností správního orgánu a Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, uložil ukončit zasahování do práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a neprodlužovat již dále lhůtu pro vydání rozhodnutí podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen "zákon o azylu"). Stěžovatelka žádá Českou republiku o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím ze dne 18. 6. 2007, č. j. OAM-1252/LE-BE03-BE01-2006, Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, její žádost zamítlo. Stěžovatelka však dosáhla zrušení rozhodnutí ve správním soudnictví - Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, jej zrušil a věc vrátil zpět ministerstvu k dalšímu řízení. To však nebylo do okamžiku podání ústavní stížnosti skončeno, když ministerstvo opakovaně prodlužuje lhůtu pro rozhodnutí. Stěžovatelka se pokoušela domoci se ochrany před nečinností podáním podnětu podle § 80 odst. 3 správního řádu, ministr vnitra však rozhodl, že podnětu nevyhoví. Učinil tak se značným prodlením, takže v mezidobí - konkrétně dne 20. 9. 2012 - podala žalobu proti nečinnosti správního orgánu k Městskému soudu v Praze. Také v případě tohoto řízení byla stěžovatelka přesvědčena, že trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a proto podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Nejvyšší správní soud návrh usnesením ze dne 5. 2. 2013, č. j. Aprk 6/2013-34, zamítl jako nedůvodný. Stěžovatelka je přesvědčena, že vyčerpala všechny možnosti ochrany proti průtahům, které ovšem trvají a tímto jiným zásahem veřejná moc porušuje její základní práva. Namítá, že ve správním řízení je opakovaně prodlužována lhůta k rozhodnutí svévolně, když ministerstvo neustálé prodlužování zdůvodňuje jen formulářovým způsobem a nedokládá, že by to vyžadovala povaha případu. Pouze tím zneužívá § 27 odst. 1 zákona o azylu, který mu tuto možnost dává. Přitom zákon o azylu již tak stanoví pro rozhodnutí oproti obecné 30 denní lhůtě lhůtu 90 dnů, což dostatečně reflektuje specifika a obtížnost správního řízení. Řádně nepostupuje ani městský soud, který má žalobu na ochranu proti nečinnosti projednat v souladu s § 56 odst. 3 s. ř. s. přednostně. Takové pravidlo má podle stěžovatelky smysl jen tehdy, bude-li rozhodnuto rychle. Časový horizont musí být přiměřený lhůtám pro správní řízení. Má-li správní orgán rozhodnout v řádu měsíců, ale řízení trvá již několik let, pak nelze soudní ochranu poskytnout v řádu dalších let, ale měsíců či ideálně týdnů. Pokud v době podání ústavní stížnosti trvalo řízení u městského soudu již šest měsíců, jde podle stěžovatelky o exces. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). Dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní soud ve svých rozhodnutích uvádí, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, respektive právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1, ve spojení s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Průtahy v řízení či nečinnost orgánu veřejné moci jsou přitom Ústavním soudem hodnoceny jako jiný zásah orgánu veřejné moci, přičemž k pojmovému vymezení jiného zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se vyslovuje tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem republiky" (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 4, str. 243). Domáhá-li se ústavněprávní ochrany účastník soudního (či správního) řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhá, a podstatou stížnostního petitu je zamezení časovým prodlevám, tak v případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, konstatuje porušení práva stěžovatele a současně zákaz orgánu veřejné moci porušovat, respektive pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele a případně přikáže, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal, či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. V projednávané věci však Ústavní soud dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu postupovat nemůže. V případě té části petitu, jímž se stěžovatelka domáhá ochrany proti průtahům ve správním řízení uložením zákazu prodlužovat dále lhůtu k vydání rozhodnutí, není splněna podmínka přípustnosti návrhu. Jak vyplývá z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona (ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje), je ústavní stížnost ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" zahrnuje povinnost "vyčerpat" i ty dispozice, které poskytuje otevřené řízení. Převedeno na konkrétní, nyní přezkoumávanou věc to znamená, že brání-li se stěžovatelka tvrzeným průtahům v azylovém řízení cestou žaloby proti nečinnosti (§ 79 a násl. s. ř. s.), bude tento procesní prostředek - materiálně nahlíženo - vyčerpán až okamžikem, kdy o něm městský soud meritorně rozhodne. Ani u druhé části petitu, směřující k uložení povinnosti rozhodnout bezodkladně o podané správní žalobě, nelze postupovat podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť za délkou řízení stojí objektivní důvody. V tomto směru Ústavní soud vychází z výše zmiňovaného rozhodnutí č. j. Aprk 6/2013-34, vydaného v řízení o stěžovatelčině návrhu k určení lhůty pro provedení procesního úkonu, v němž Nejvyšší správní soud prošetřil spisový materiál a zhodnotil procesní postup městského soudu se závěrem, že není nečinný. Ihned po nápadu žaloby se jí zabýval a postupně a průběžně činí bez zbytečných prodlev potřebné procesní úkony. Ačkoliv se ve správním řízení rozhoduje o udělení mezinárodní ochrany, což je agenda s přednostním režimem, předmětné věci předchází ještě řada dalších návrhů, které mají stejný statut. I "přednostní" agendu musí soud vyřizovat v pořadí, v jakém případy napadly. Budiž doplněno, že toto usnesení stěžo