II.ÚS 1211/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1211/19 ze dne 14. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., právně zastoupeného Mgr. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem Petřínská 1072/2, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2016 č. j. 10 C 278/2014-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016 č. j. 22 Co 241/2016-204 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019 č. j. 30 Cdo 70/2017-289, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 4. 2019, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel se žalobou doručenou soudu dne 2. 12. 2014 domáhal, aby byla žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložena povinnost zaplatit mu náhradu škody ve výši 18 009 951 Kč, v podobě ušlé mzdy u zaměstnavatele X. a u zaměstnavatele Y., ušlé odměny jako členovi statutárního orgánu a zaměstnanci - řediteli P. investiční společnosti, a. s., ušlé odměny jako členovi statutárního orgánu a zaměstnanci Z., škoda ve společnosti X., kterou z více jak 98,5 % před vzetím do vazby vlastnil, a škoda spočívající v nákladech na právní zastoupení v trestním řízení, která mu vznikla v přímé souvislosti se zbavením osobní svobody vazbou trvající od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996. 3. Vazbu stěžovatel vykonal v rámci řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, které bylo zastaveno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2005 č. j. 1 T 65/2000-4990 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. 7. 2005 č. j. 1 T 65/2000-5007, s odkazem na další trestní stíhání (řízení vedené před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2000). Vazba byla následně usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2011, č. j. 5 T 5/200-6274 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 3 To 20/2011 započtena stěžovateli do trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2005 č. j. 5T 5/2000-4879. Usnesením ze dne 14. 9. 2015 č. j. 5 Tdo 643/2011-149 Nejvyšší soud odsuzující rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil. V této fázi řízení udělil dne 1. 1. 2013 prezident republiky amnestii, na základě které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2013, č. j. 5 T 5/2000-6505 trestní stíhání stěžovatele zastaveno. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně zamítl žalobu (výrok I), a rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II). Soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel vazbu a trest v obdobích označených v žalobě vykonal, ačkoliv nakonec bylo trestní stíhání proti němu zastaveno, byl by dán základ nároku na náhradu škody podle § 9 odst. 1 a 10 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, resp. § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Trestní stíhání však bylo zastaveno z důvodu, že to nařídil prezident republiky svým rozhodnutím o amnestii ze dne 1. 1. 2013, proto stěžovateli právo na náhradu škody nevzniklo. Jelikož stěžovatel svůj nárok předběžně u žalované uplatnil dne 28. 6. 2013, tedy též po uplynutí promlčecí lhůty, jeho nárok na náhradu škody z titulu výkonu vazby v období od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996 by tak byl promlčen. 5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Podle jeho názoru soud prvního stupně učinil správný závěr, že jednoletá promlčecí doba marně uplynula dne 8. 11. 2006, přičemž žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 28. 6. 2013, tedy po uplynutí promlčecí doby. 6. Proti rozhodnutí nižších soudů podal stěžovatel dovolání, v němž uvedl, že s uplatněním nároku na náhradu škody za nezákonnou vazbu musel vyčkat do skončení trestního řízení vedeného proti němu u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2000, aby mu byla započítána doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, k čemuž však následně nedošlo v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Tato námitka však podle dovolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že započtením vazby do uloženého trestu lze odčinit pouze nemajetkovou újmu, nikoli však újmu majetkovou, které se domáhal stěžovatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013), a proto nic nebránilo v uplatnění jeho nároků již po pravomocném skončení trestního řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem. 7. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že domáhá-li se stěžovatel náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonně vykonané vazby v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, toto řízení bylo dle skutkových zjištění pravomocně zastaveno dne 8. 11. 2005. Namítá-li stěžovatel, že ke skončení řízení došlo v jiném okamžiku, od něhož konstruuje své odlišné právní posouzení věci, staví je na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo přímo ve vztahu k osobě žalobce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 30 Cdo 1517/2016). 8. Pokud tedy trestní stíhání stěžovatele před Krajským soudem v Ústí nad Labem vedeným pod sp. zn. 1 T 65/2000, v rámci něhož vykonal předmětnou vazbu, pravomocně skončilo dne 8. 11. 2005 a dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované po uplynutí promlčecí lhůty (dne 28. 6. 2013), když jednoletá promlčecí doba podle marně uplynula dne 8. 11. 2006, tento závěr odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitku uvedenou v dovolání, a to že v daném případě mu náleží náhrada nákladů vynaložených na právní zastoupení. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou. 9. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 10. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě. 11. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení žalobou uplatněné částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného so