II.ÚS 1417/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1417/18 ze dne 9. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Lenky Mazuchové, MBA, právně zastoupené Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem Dobrovského 1463, Kladno, proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 25. 7. 2017 č. j. UOOU-05013/17-10 a proti jinému zásahu Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Kladně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kladno, Obvodního oddělení Unhošť, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 4. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jelikož formulace petitu ústavní stížnosti je nejasná, Ústavní soud ji vyhodnotil tak, že ústavní stížnost směřuje zčásti proti zásahu orgánů moci veřejné - konkrétně Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství"), Okresního státního zastupitelství v Kladně (dále jen "okresní státní zastupitelství") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kladno, Obvodního oddělení U. (dále jen "policejní orgán") - a zčásti proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále též "ÚOOU"). Stěžovatelka má za to, že tímto zásahem a rozhodnutím byla porušena její práva dle čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ke kontextu ústavní stížnosti lze v krátkosti uvést, že stěžovatelka byla v minulosti starostkou města U. Po skončení jejího funkčního období jedna z jejích e-mailových adres patrně nebyla zcela odstraněna a v blíže neurčené době byla e-mailová komunikace přesměrována z této adresy na jinou e-mailovou adresu Městského úřadu U. (dále jen "městský úřad"). Z přiložených listin a rozhodnutí se podává, že tato skutečnost vyšla najevo až v dubnu 2016, když na e-mailovou adresu městského úřadu byl přeposlán jeden e-mail. Stěžovatelka v reakci na to podala trestní oznámení, pročež policejní orgán zahájil šetření ve věci podezření ze spáchání přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv dle § 182 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Policejní orgán po provedení šetření konstatoval, že se ve věci nejedná o podezření ze spáchání (úmyslného) přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv, avšak mohl být spáchán správní delikt. Rozhodnutím ze dne 8. 5. 2017 proto policejní orgán odevzdal věc Úřadu pro ochranu osobních údajů. V odůvodnění poukázal na to, že žádná z vyslechnutých osob o existenci předmětné e-mailové adresy stěžovatelky nevěděla; naopak se domnívali, že stěžovatelka používala pouze jinou (druhou) e-mailovou adresu, která byla na pokyn nového vedení radnice zrušena. 3. ÚOOU vydal dne 25. 7. 2017 ústavní stížností napadené rozhodnutí, v němž vyslovil, že město U. jako správce osobních údajů porušilo svou povinnost zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů dle § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"), jakož i povinnost přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení, ztrátě, neoprávněným přenosům, neoprávněnému zpracování nebo jinému zneužití dle § 13 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, čímž se dopustilo správních deliktů podle § 45 odst. 1 písm. e) a písm. h) téhož zákona. Městu U. byla uložena pokuta ve výši 6 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. 4. V reakci na to stěžovatelka podala k policejnímu orgánu dne 1. 11. 2017 nové trestní oznámení. Mimo jiné v něm uvedla, že jelikož nebyla účastnicí řízení před ÚOOU a nemohla proti jeho rozhodnutí podat opravné prostředky, "přišla dnes podat nové trestní oznámení v této věci, protože Úřad pro ochranu osobních údajů (...) neřešil vůbec to, že někdo dal pokyn k přesměrování emailu na email města," ani to, že pracovnice městského úřadu si jednu ze zpráv přečetla a sdělila její obsah novému vedení radnice. Dle jejího názoru "to, že Úřad pro ochranu osobních údajů rozhodl, neznamená, že je případ vyřešen," pročež požadovala, aby policejní orgán znovu zahájil šetření nebo pokračoval v tom předchozím. Stěžovatelka neuvedla nové skutečnosti a pouze odkázala na obsah spisů vedených policejním orgánem v souvislosti s prvním trestním oznámením. Policejní orgán dne 6. 11. 2017 vyrozuměl stěžovatelku, že její podání bylo odloženo, neboť o jejím předchozím trestním oznámení bylo pravomocně rozhodnuto a v pořadí druhé trestní oznámení neobsahuje žádné nové skutečnosti. 5. Stěžovatelka tudíž podala k okresnímu státnímu zastupitelství žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu, které na ni reagovalo ústavní stížností napadeným vyrozuměním ze dne 22. 12. 2017 sp. zn. 3 ZN 1013/2016. S poukazem na dosavadní průběh řízení, obsah výše uvedených rozhodnutí a obsah stěžovatelčina druhého trestního oznámení dospělo okresní státní zastupitelství k závěru, že policejní orgán nepochybil, odložil-li podání stěžovatelky. Stran stěžovatelčina nesouhlasu s rozhodnutím ÚOOU uvedlo, že orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu. Na žádost stěžovatelky o vykonání dohledu reagovalo krajské státní zastupitelství ústavní stížností napadeným vyrozuměním ze dne 22. 2. 2018 č. j. 2 KZN 15/2018-11. V odůvodnění zdůraznilo, že v posuzované věci nelze na základě shromážděných důkazů dospět k závěru o úmyslném porušení listovního tajemství konkrétní osobou. Jelikož přečin porušení tajemství dopravovaných zpráv je trestným činem úmyslným, nebyly splněny zákonné důvody pro zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 trestního řádu. Závěrem připomnělo, že trestní právo je prostředkem ultima ratio a trestní represe je namístě pouze tehdy, nepostačuje-li uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Proto neshledalo podnět stěžovatelky důvodným. 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a shora uvedená rozhodnutí a postup orgánů moci veřejné označuje za absurdní a zcela nedostatečný. Zaprvé brojí proti rozhodnutí ÚOOU. Vyslovuje svůj nesouhlas s tím, že uvedený úřad se nezabýval úmyslným přesměrováním, čtením, poskytováním a šířením soukromé e-mailové komunikace adresované stěžovatelce, nýbrž pouze porušením správních předpisů. Zadruhé brojí proti tomu, že policejní orgán, obecné a krajské státní zastupitelství nevyhověly jejímu požadavku, aby bylo ve věci zahájeno trestní řízení, což mělo vést k porušení jejího práva na účinné vyšetřování. Na podporu svých tvrzení cituje mj. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice ze dne 16. 2. 2016 č. 23944/04. Má za to, že byla porušena její práva dle čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. 7. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatelky, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí ÚOOU, stěžovatelka neměla a ani neměla mít v řízení před příslušným úřadem postavení účastníka řízení. Stěžovatelka tuto skutečnost ostatně sama uvádí v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti v záhlaví citovaného rozhodnutí ÚOOU podána osobou zjevně neoprávněnou, pročež musí být odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. I kdyby Ústavní soud dospěl k opačnému závěru, ústavní stížnost by musela být v tomto rozsahu odmítnuta pro opožděnost podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona. 8. Ve vztahu ke zbylé části Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost není ani nepřípustná. Je však zjevně neopodstatněným návrhem podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Především ve vztahu k přípravnému řízení trestnímu je Ústavní soud oprávněn korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jelikož přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství, ingerence Ústavního soudu bude zpravidla nepřípustná