II.ÚS 1463/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1463/11 ze dne 23. 8. 2012 N 140/66 SbNU 159 Regresní nárok České kanceláře pojistitelů vůči vlastníkovi nepojištěného vozidla   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 1463/11 ve věci ústavní stížnosti České kanceláře pojistitelů, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010 č. j. 22 Co 186/2010-147, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání ve věci jejího regresního nároku, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a společnosti ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem Pekařská 6, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010 č. j. 22 Co 186/2010-147 se ruší. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. května 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného ve věci jejího regresního nároku dle ustanovení § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném ke dni vzniku předmětné škodní události, tedy ke dni 15. 7. 2005. Má za to, že pasivní legitimace leasingové společnosti jakožto vlastníka vozidla, jímž byla způsobena škoda, ačkoli tato nebyla ke dni vzniku škodní události provozovatelem vozidla, je dána. Poukazuje na znění ustanovení § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., které vymezuje okruh pasivně legitimovaných osob pojmem "osoba odpovědná za škodu dle odstavce 2 písm. a) a b)", činí jeho historický výklad a dospívá k závěru svědčícímu pasivní legitimaci vlastníka vozidla, jímž byla způsobena škoda, i v případě, nezastává-li tento subjekt zároveň pozici provozovatele. Odkazuje přitom na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3415/2006, že osobou bez pojištění odpovědnosti ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. je nikoli pouze osoba, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu § 4 zákona, nýbrž osoba, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, u něhož nebyla taková pojistná smlouva uzavřena. Aplikací výkladu judikovaného Nejvyšším soudem je pak nutno dospět k závěru, že osobou bez pojištění odpovědnosti odpovědnou za škodu způsobenou provozem vozidla v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. b) v návaznosti na ustanovení § 24 odst. 9 věty první a § 3 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. je jednak osoba odpovědná za způsobenou škodu dle § 420 obč. zák., tedy i vlastník vozidla, který porušil právní povinnost tím, že nesjednal pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a jednak osoba odpovědná za způsobenou škodu dle § 427 obč. zák., jež odpovídá bez ohledu na zavinění. Poukazuje i na názor vyslovený Ústavním soudem v usnesení ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 812/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a v souladu s ním shrnuje, že vlastník nepojištěného vozidla, jímž byla způsobena škoda, je pasivně legitimován ve věci regresního nároku dle § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., neboť porušil svou povinnost danou ustanovením § 4 tohoto zákona. Stěžovatelka se neztotožňuje ani se závěry co do výroku zamítajícího její nárok na úhradu delegačního poplatku. Ústavní soud vyzval účastníka řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili, přičemž vyjádření podal pouze vedlejší účastník společnost ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem Pekařská 6, Praha 5, který vyslovil přesvědčení, že žádné základní právo či svoboda stěžovatelky nebyly porušeny. Poukázal zejména na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž obecné soudy vycházely a ze které vyplývá, že není pasivně legitimován ve sporu, a uzavřel, že závěry Ústavního soudu zmíněné v rozhodnutí ze dne 11. března 2008 sp. zn. III. ÚS 812/06 na projednávanou věc nedopadají a byly překonány rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 16 C 534/2008 bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 5 uložil rozsudkem ze dne 22. října 2009 žalovaným 2 a 3 (M. Z. a P. S.) povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce 262 809 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované 1 - ŠkoFIN, s. r. o., a žalovaných 2 a 3 uhrazení částky 290 005 Kč s příslušným úrokem z prodlení ve vztahu k žalované 1 zamítl (výrok II) a rovněž zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala po žalovaných 2 a 3 zaplacení částky 27 196 Kč s příslušným úrokem (výrok III). Výroky pod body IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nárok na úhradu administrativního poplatku za likvidaci škodní události ve výši 27 196 Kč neshledal důvodným s poukazem na to, že tato povinnost byla do zákona č. 168/1999 Sb. vložena až jeho novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech), zatímco v době, kdy k nehodě došlo, ještě ustanovení § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. uvedenou povinnost na straně toho, kdo odpovídá za vzniklou škodu, nepředpokládalo. Nárok vůči žalované 1 zamítl z důvodu absence její pasivní legitimace ve sporu. Shledal, že solidární odpovědnost této žalované za vzniklé škody do doby účinnosti zákona č. 377/2005 Sb. (který rozšířil a explicitně stanovil solidární spoluodpovědnost vlastníka za úhradu nákladů vynaložených za škodu způsobenou vozidlem bez pojištění odpovědnosti) dána nebyla. S odkazem na judikáty Nejvyššího soudu konstatoval, že spoluodpovědnost žalované 1 jakožto poskytovatele leasingu bylo možné v rozhodné době dovodit pouze za předpokladu, kdyby dispoziční možnosti žalovaného 2 jakožto leasingového nájemce s pronajatým automobilem byly omezeny do té míry, že by za výlučného provozovatele vozidla bylo možné považovat leasingového pronajímatele, tedy žalovanou 1, což však není projednávaný případ, neboť dle obchodních podmínek žalované 1 bylo na žalovaném 2, aby opravy a údržbu předmětu leasingu (vozidla, jímž byla způsobena nehoda) objednával vlastním jménem a na své náklady a aby řádně hradil havarijní pojištění i povinné ručení. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé pod body II a III a ve výrocích o nákladech řízení pod body IV a V potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými, přičemž poukázal na to, že závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 812/06 (viz výše) nelze na daný případ aplikovat, a to ve světle pozdějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3360/2007, jehož právní věta konstatuje, že není-li vlastník vozidla osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem jeho vozidla, k němuž nebylo sjednáno zákonné povinné pojištění odpovědnosti za škodu, nemá vůči němu Česká kancelář pojistitelů právo postižní podle § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 28. 9. 2005. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu v projednávaném případě došlo. Základní otázkou, kterou soudy v souvislosti s nárokem vzneseným žalobou vůči žalované 1 řešily, byla okolnost, zda do doby účinnosti zákona č. 377/2005 Sb., který stanovil spoluodpovědnost vlastníka vozidla, jímž byla způsobena škoda, za úhradu nákladů vynaložených žalobkyní na škodu způsobnou tímto vozidlem bez pojištění odpovědnosti, byla dána solidární odpovědnost vlastníka vozidla za takto vzniklou škodu. K uvedené otázce se Ústavní soud velmi podrobně vyjádřil