II.ÚS 1500/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1500/08 ze dne 28. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008 č. j. 3 Ans 4/2008-76 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2007 č. j. 30 Ca 161/2006-53, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 6. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, a to s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť státní moc nebyla vůči němu uplatněna v mezích stanovených zákonem, dále čl. 36 a 38 Listiny, neboť nevydáním rozhodnutí ze strany správního orgánu byla stěžovateli odňata možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 11 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť byl neoprávněně dotčen na svém právu pokojně užívat svůj majetek. Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územní pracoviště Uherské Hradiště (dále jen "žalovaná"), domáhal ochrany proti nečinnosti žalované, za kterou označil skutečnost, že dne 2. 6. 2004 u žalované podal ve smyslu § 18 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 71/1967 Sb."), návrh na zahájení řízení a vydání rozhodnutí ve věci evidence předpisů pojistného na jeho účtu s datem před 1. 10. 1997, avšak žalovaná o jeho žádosti nijak nerozhodla a zaslala pouze své stanovisko. Žalovaná v něm především konstatovala, že ve věci bylo již jednou za požadované období rozhodnuto ve správním řízení platebními výměry ze dne 24. 7. 1995 č. 4140100294 a č. 2140201799, které jsou pravomocné a vykonatelné, a tak požadavku stěžovatele nemůže vyhovět, neboť jako právní nástupce Vojenského opravárenského podniku byl již v roce 1998 seznámen z výší převzatých pohledávek a je i ručitelem za závazky z pojistného. Stěžovatel se návrhem ze dne 6. 10. 2004 obrátil ve smyslu § 50 zákon č. 71/1967 Sb. na Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, který mu přípisem ze dne 18. 11. 2004 a opětovně i ze dne 4. 1. 2005 sdělil, že ve věci nelze zahájit řízení z důvodu věci pravomocně rozhodnuté a skončené. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 8. 2007 č. j. 30 Ca 161/2006-53 shora uvedenou žalobu stěžovatele zamítl poté, co dospěl k závěru, že není důvodná. Ke stejnému závěru pak ve svém rozsudku ze dne 2. 4. 2008 č. j. 3 Ans 4/2008-76 dospěl také Nejvyšší správní soud v rámci rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele. Oba soudy shodně uzavřely, že žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nemá místo v jakémkoli případě pasivity správního orgánu, ale pouze tehdy, pokud hmotné právo zakládá subjektivní nárok na vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. Nelze tak s úspěchem podat žalobu proti nečinnosti v případech, kdy právní předpisy nezakládají povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí, zejména v případech, kdy je podání toliko podnětem - sdělením rozhodných skutečností, a nikoli návrhem, kterým je správní řízení zahájeno. Dále shodně uvedly, že zmíněnou žalobou se nelze domáhat toho, aby bylo správnímu orgánu uloženo zahájit řízení, ale jen toho, aby vydal - v řízení již zahájeném - rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Nejvyšší správní soud shodně se soudem krajským dospěly k závěru, že vzhledem k tomu, že šlo o věc již jednou pravomocně rozhodnutou, správní orgány o ní nemohly rozhodnout opětovně. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a v projednávané ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci z předchozího řízení, když tvrdí, že správní řízení bylo podáním jeho návrhu zahájeno a správní orgán byl povinen vydat rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že nemůže být s ohledem na právní úpravu platnou na našem území právním nástupcem svého předchůdce, neboť by takto absurdně nastupoval do práv a povinností Fondu národního majetku ČR, a proto rovněž nebylo možné nabýt uvedenou veřejnoprávní povinnost k placení pojistného na všeobecné zdravotní pojištění. Dovozuje, že pokud se Nejvyšší správní soud řídil ustanovením § 48 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 500/2004 Sb."), dle kterého lze uložit tutéž povinnost z téhož důvodu téže osobě pouze jedenkrát, pak uvedené ustanovení nelze na věc stěžovatele použít, neboť jeho platnost nastala až ke dni 1. 1. 2006. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud soustavně judikuje, že právo na spravedlivý proces promítající se i do stěžovatelem citovaného čl. 36 Listiny není právem na úspěch ve sporu nebo na posouzení věci shodné s názorem stěžovatele. Stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii správních soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly jak orgány žalované, tak i správní soudy, a to dokonce opakovaně, přičemž přijaté závěry patřičně odůvodnily. Samotný výčet ustanovení Listiny, resp. Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případ do roviny ústavněprávní neposunuje. Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil. Stran námitek zpochybňujících existenci právního nástupnictví stěžovatele a s tím souvisejícího přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům privatizovaného státního subjektu Vojenského opravárenského podniku, kdy právní nástupce - stěžovatel - mimo jiné ručí za pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, které měl platit jeho předchůdce, Ústavní soud již jen pro pořádek odkazuje na svá rozhodnutí, zejména na usnesení ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. I ÚS 498/01 jakož i usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. II ÚS 2154/07 (str. 5 a 6), kde se uvedenou problematikou přímo ve věci stěžovatele podrobně zabýval a od učiněných závěrů nemá důvod se ani nyní odchylovat. Jádrem projednávané věci stěžovatele bylo posouzení otázky, zda jeho podání ze dne 2. 6. 2004 bylo způsobilým návrhem, se kterým lze spojit účinky zahájení správního řízení, jež má vyústit ve vydání správního rozhodnutí, a zda zahájení takového správního řízení nebrání procesní překážka věci pravomocně rozhodnuté (tzv. res iudicata). Zahájení správního řízení se v době rozhodování správních orgánů v dané věci stěžovatelově obecně řídilo ustanovením § 18 zákon č. 71/1967 Sb., jež rozeznával v zásadě dva způsoby zahájení řízení, a to jednak na návrh účastníka řízení (zásada dispoziční) - zpravidla v řízeních, kde uplatňuje své subjektivní právo či právní zájem, jako např. návrh stavebníka v kolaudačním řízení, a jednak z podnětu správního orgánu (zásada oficiality) - zpravidla v řízeních o uložení určité povinnosti, zákazu či sankce. Jakým způsobem lze zahájit konkrétní správní řízení však neurčoval přímo správní řád sám o sobě, ale bylo třeba vyjít z příslušných ustanovení hmotněprávních předpisů. Nelze se proto v obecné rovině ztotožnit s názorem stěžovatele, že pokud podal návrh na zahájení řízení, mělo být řízení zahájeno, neboť určité typy správního řízení tento postup ze své podstaty