II.ÚS 161/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 161/12 ze dne 29. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. L. B. A., zastoupené JUDr. Jiřím Šetinou, advokátem se sídlem Kutřín 6, Proseč, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Af 54/2010-85 ze dne 12. 5. 2011 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 84/2011-137 ze dne 19. 10. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na porušení jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 1 As 84/2011-137 ze dne 19. 10. 2011 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rovněž napadenému rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Af 54/2010-85 ze dne 12. 5. 2011, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky podaná do rozhodnutí ministra financí č. j. 908/29372/2008-94421/2008 ze dne 8. 1. 2009. Tímto rozhodnutím došlo k zamítnutí rozkladu proti usnesení Ministerstva financí č. j. 908/29372/2008-83114/2008/ZŘ ze dne 24. 10. 2008 o zastavení řízení o žádosti stěžovatelky a paní E. B. d'O., paní J. B. M. a pana N. B. d'O., dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), tj. pro neodstranění podstatných vad podání. V žádosti, které Ministerstvo financí obdrželo dne 17. 3. 2008, uvedené osoby jako přímí potomci J. A. B., usilovali o dodatečné stanovení výše náhrady za znárodnění výrobního a obchodního komplexu Baťa, a. s., se sídlem ve Zlíně, ke kterému došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Ministerstvo financí vyzvalo dne 8. 4. 2008 žadatele, za něž vystupoval jako zástupce JUDr. Šetina, k odstranění vad žádosti, jmenovitě předložení plné moci k zastupování žadatelů, výměru o rozsahu znárodnění, dokladů prokazujících právní nástupnictví žadatelů a dokladů prokazujících vlastnictví majetku právním předchůdcem žadatelů, prohlášení žadatelů, zda existují další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností se žadateli musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu, nebo jiné osoby, které mohou být přímo dotčeny na svých právech, dále požadoval konkretizaci majetku, za který je požadována náhrada, a uvedení adres a dat narození žadatelů. V reakci na výzvu zástupce žadatelů předložil toliko plnou moc udělenou stěžovatelkou jemu coby advokátovi. Jelikož tak k odstranění vytýkaných vad podání ve stanovené lhůtě 10 dnů, resp. po dobu dalších 90 dnů, kdy bylo řízení přerušeno, nedošlo, Ministerstvo financí řízení zastavilo. Jeho postup shledal posléze nezávadným ministr financí v řízení o rozkladu a k žalobě stěžovatelky podané ve správním soudnictví Městský soud v Praze. Zastavení řízení o žádosti žadatelů shledal po právu i Nejvyšší správní soud v již zmíněném rozsudku ze dne 19. 10. 2011. Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V předložené ústavní stížnosti Ministerstvu financí vytkla dlouhodobou nečinnost v oblasti stanovení náhrad za majetek znárodněný dle dekretu č. 100/1945 Sb., čímž podle stěžovatelky trvale ignoruje platný zákon a své zákonné povinnosti, na straně správního soudnictví je pak uvedené doprovázeno liknavostí a protiprávní benevolencí. Ve vztahu k předmětné věci stěžovatelka označila některé požadavky Ministerstva financí za nadbytečné, zavádějící a především za obstrukční. Podrobnou specifikaci zestátněného majetku, včetně finančního ohodnocení již totiž provedl přímý poškozený J. A. B. ve své žádosti o náhradu z roku 1948, kterou má ministerstvo k dispozici. Vlastnictví J. A. B. pak má prokazovat přípis ministra financí B. Sobotky premiérovi vlády České republiky ze dne 7. 9. 2004 a tiskové prohlášení ministra spravedlnosti k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti stížnosti ve věci Tomáš Jan Baťa proti České republice ze dne 10. 7. 2008. V návaznosti na to stěžovatelka namítla porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva "rovnosti účastníků řízení", garantované v čl. 37 odst. 3 Listiny. V bodu V. stížnosti stěžovatelka brojila proti nepřiznání náhrady nákladů řízení o "kasační stížnosti č. 1", kde měla plný úspěch. V samém závěru stížnosti se stěžovatelka ohradila "proti nepřiznání námitky podjatosti soudkyň" Městského soudu v Praze. Uvedla, že "až dosud bylo vše kolem J. A. B., včetně soudního retribučního procesu, předem komunisty rozhodnuté, zpolitizované". Stěžovatelka se podle svých slov oprávněně "za těchto smutných skutečností dožaduje, aby alespoň v roce 2011 byly znásilněné skutečnosti kolem J. A. B. projednány objektivně, nestranně. Objektivnost jednání navrhovatelka nespatřuje v tom, kdy poznovu věc projednává soudní senát s nadpoloviční většinou komunistů..." Ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud považuje úvodem za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy správních soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda správní soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jimi učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal. Správní soudy v dané věci postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se veškerými námitkami stěžovatelky velmi podrobně zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení [§ 29 odst. 5, § 37 odst. 2, § 45 odst. 1, § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu], která standardním způsobem vyložily. Jejich právním závěrům, jež je vedly k zastavení řízení o žádosti o náhradu za majetek znárodněný dle dekretu č. 100/1945 Sb., nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka se prostřednictvím stížnostního žádání domáhá toliko přehodnocení závěrů obecných soudů, pročež ve svém návrhu uplatňuje tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Velmi detailně tak učinil především kasační soud. Jen ve stručnosti, Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí zabýval jedinou přípustnou kasační námitkou stěžovatelky, podle níž Ministerstvo financí bylo povinno v souladu s judikaturou Ústavního soudu a rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu o náhradě za znárodněný majetek rozhodnout. V této souvislosti dospěl k jednoznačnému závěru, že řízení o stanovení náhrady dle dekretu č. 100/1945 Sb. je řízení návrhovým, a tedy jej lze zastavit pro nedostatky žádosti, respektive že v konkrétním případě byly naplněny předpoklady pro zastavení řízení na základě § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, tj. pro podstatné vady žádosti, jež brání pokračování v řízení. Jednalo se v prvé řadě o nedostatečné vymezení rozsahu majetku, za nějž se žádá přiznání náhrady, neboť na jedné straně z žádosti vyplývalo, že žadatelé se domáhají náhrady za veškerý majetek znárodněný společnosti Baťa, a. s., na druhou stranu však žadatelé vymezili uplatněný nárok odkazem na rozhodnutí ministra o zřízení národního podniku Baťa ze dne 7. 3. 1946. Z tohoto rozhodnutí přitom plyne, že majetkovou podstatou národního podniku se nestal všechen majetek znárodněný společnosti Baťa, a. s. K odstranění popsaného nedostatku i přes výzvu Ministerstva financí nedošlo. Nejvyšší správní soud dále odůvodněnost rozhodnutí o zastavení řízení spatřoval v tom, že žadatelé nepředložili Ministerstvu financí plné moci prokazující zmocnění JUDr. Šetiny jednat jejich jménem a že nedoplnili své identifikační údaje. K projednání žádosti podle kasač