II.ÚS 1627/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1627/08 ze dne 29. 6. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v právní věci Ing. M. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 č. j. 26 Cdo 1447/2007-109 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2006 č. j. 19 Co 347/2005-95, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně s tím, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť obecné soudy nepostupovaly v dané věci individuálně a nerespektovaly autonomii vůle stěžovatele, jeho manželky, jeho matky a nakonec i jejich dětí při uspořádání svých soukromých záležitostí, resp. života, které se promítalo nejenom do důstojného uspokojování potřeb bydlení, ale i preference pomoci stěžovatele své invalidní a na pomoc odkázané matce při paralelním uspokojování práv jeho dětí a jeho manželky. Podle názoru stěžovatele jsou napadená rozhodnutí výrazem libovůle, protože obecné soudy nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů konsekventně s ustanovením § 132 o. s. ř., a jsou zatížena zcela formální aplikací a interpretací ustanovení § 115 obč. zák. týkající se pojmu společné domácnosti. Stěžovatel proto obsahem odůvodnění ústavní stížnosti učinil svoji obranu, kterou prezentoval ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu s tím, že v jeho věci byly naplněny podmínky pro přechod nájmu bytu dle ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., resp. že dnem smrti jeho matky přešlo právo nájmu bytu na stěžovatele. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000 tvrdil, že se nikdy nestal a nemohl stát nájemcem bytu společně se svoji manželkou, neboť tento byt nikdy neuspokojoval celý komplex jeho potřeb, a to jak v materiální, tak duševní rovině. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 19. 11. 1999 č. j. 29 C 214/98-43 rozhodl k žalobě Statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno - sever (dále jen "žalobce"), o povinnosti stěžovatele vyklidit předmětný byt v Brně na ulici Blažkova, který užívala jako nájemkyně Z. P., matka stěžovatele, která dne XX. X. XXXX zemřela. Rozsudek soudu prvého stupně byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2002 č. j. 37 Co 308/2000-56, když odvolací soud shledal opodstatněnými námitky stěžovatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. Městský soud v Brně posléze rozsudkem ze dne 22. 3. 2005 č. j. 29 C 214/98-77 návrh, aby stěžovatel byl uznán povinným předmětný byt vyklidit, zamítl. Po doplněném dokazování soud prvého stupně dospěl k závěru, že stěžovatel žil ve společné domácnosti se svou matkou nejméně po dobu jednoho roku před jejím úmrtím a uzavřením manželství s E. P. dne 29. 8. 1992 stěžovateli nevzniklo právo společného nájmu bytu dle § 703 odst. 1 a 3 obč. zák., když manželé spolu nežili, k čemuž soud dospěl po svědecké výpovědi K. N., dcery E. P. Jak soud prvého stupně uvedl, její výpověď považoval za věrohodnou, neboť ta se svou matkou a se sourozenci pobývala v domě na Kosmákově ulici až do roku 2003, a musela tedy nejlépe vědět, zda manžel matky (stěžovatel) v bytě pobýval a zda vedl s matkou společnou domácnost. Rozsudek soudu prvého stupně napadl žalobce, odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 2. 8. 2006 č. j. 19 Co 347/2005-95, jímž změnil rozsudek soud prvého stupně a stěžovateli uložil povinnost předmětný byt vyklidit. Krajský soud v Brně skutkový stav věci zjištěný soudem prvého stupně ještě doplnil spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 25 P 37/2001, jehož součástí byla výpověď E. P. týkající se okolností soužití se stěžovatelem, a poté konstatoval, že ač soud prvého stupně zjistil skutkový stav dostatečným způsobem, nevyvodil z něj správný právní závěr. Odvolací soud dovodil, že stěžovateli vzniklo právo společného nájmu k bytu na Kosmákově ulici, neboť za trvání manželství byl manželce stěžovatele přidělen byt a v té době (v roce 1995) byl stěžovatel ženatý a je stále ženatý s E. P., když společnou domácnost opustil nejdříve v roce 1997. Stěžovatel takto tedy podle odvolacího soud ani neprokázal, že by neměl vlastní byt. Odvolací soud považoval za pojmově vyloučené, aby jedním z příslušníků společné domácnosti byla založena další domácnost na jiném místě; mezi stěžovatelem a jeho manželkou šlo o spotřební společenství, sdružovali prostředky, jak oba shodně vypověděli, stěžovatel manželce přispíval na domácnost, ať už z jakýchkoli pohnutek - jak sám uváděl, již proto, že zde měl dvě nezletilé děti. V důsledku toho bylo podle soudu vyloučeno, aby žil ve společné domácnosti s matkou ke dni 25. 5. 1997. Dovolání stěžovatele, které podal proti posledně uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 č. j. 26 Cdo 1447/2007-109 zamítnuto. Dovolací soud k polemice stěžovatele se skutkovými závěry odvolacího soudu uvedl, že stěžovatel opominul, že sám v odvolání proti v pořadí prvému rozsudku soud prvého stupně poskytl tvrzení, že v roce 1996 opustil společnou domácnost vedenou se svojí manželkou (v čem je implikován údaj, že ji předtím založil), že i svědek P. P. potvrdil, že stěžovatel se do bytu matky vrátil po rozvodu v roce 1987, pak se zase oženil a pak se zase vrátil v roce 1996, a že tedy logicky stíhalo stěžovatele důkazní břemeno o tom, kdy opustil společnou domácnost s E. P., aby se vrátil znovu k matce, a že v důsledku skutečností, které vyšly najevo v řízení vedeném pod sp. zn. 25 P 37/2001, neobstál jeho údaj o tom, že to bylo ještě před úmrtím matky. Podle dovolacího soudu nešlo o srovnatelný skutkový stav jako ve věci nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000, na nějž stěžovatel poukazoval, a byt manželky i při větším počtu osob, které tam žily, nebyl objektivně nezpůsobilý k založení společné domácnosti. Dovolací soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že pro hodnocení existence jeho společného soužití s matkou bylo právně irelevantní jeho soužití ve společné domácnosti s E. P. V soudní praxi podle dovolacího soudu nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb, a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska § 115 obč. zák. právně uznat. Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů současně porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem a jeho právními závěry, které potvrdil dovolací soud v napadeném rozhodnutí. Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení § 132 o. s. ř.; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod v