II.ÚS 164/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 164/15 ze dne 5. 5. 2015 N 88/77 SbNU 285 Zákaz konání shromáždění z důvodu zvláštní ochrany zájmu dětí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 5. května 2015 sp. zn. II. ÚS 164/15 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stop Genocidě, se sídlem Hlubočepská 85/64, Praha 5, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 6. 2014 č. j. 64 A 1/2014-56 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2014 č. j. 5 As 112/2014-33 týkajícím se zákazu konání stěžovatelem oznámeného shromáždění, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Městského úřadu Chrastava, se sídlem nám. 1. Máje 1, Chrastava, jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2015 se spolek Stop Genocidě (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo svobodně se shromažďovat podle čl. 19 Listiny a právo svobody projevu podle čl. 17 Listiny. Stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 Listiny a zásad demokratického právního státu a postulátů ochrany základních práv a svobod soudní mocí ve smyslu čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Dne 14. 5. 2014 oznámil stěžovatel (jako svolavatel) konání shromáždění, které se mělo uskutečnit dne 26. 5. 2014 v době od 11 do 17 hodin na náměstí 1. máje v Chrastavě. Účelem shromáždění měla být demonstrace za zastavení umělých potratů, jež měla probíhat formou vystavených informačních panelů. Zároveň v oznámení o konání shromáždění (a pak také samostatně e-mailem) stěžovatel (respektive jeho zástupce) požádal o informování školských zařízení ve městě o nadcházejícím protipotratovém shromáždění tak, aby případně - vzhledem k drastické skutečnosti potratů vyobrazených na panelech - zakázaly prohlídku osobám mladším 15 let. Stejně tak svolavatel uvedl, že pro tyto účely budou na místě konání použity varovné cedule. 3. Městský úřad Chrastava (dále jen "vedlejší účastník" anebo "úřad") rozhodnutím ze dne 14. 5. 2014 ohlášené shromáždění (a také shromáždění, které by se konalo dne 23. 5. 2014) zakázal po zkušenostech s předchozím shromážděním stěžovatele konaným dne 23. 4. 2014 na stejném místě s tím, že používané panely svým drastickým a hrubě zkreslujícím vyobrazením nad jakoukoliv přijatelnou míru směřují k rozněcování nenávisti. Stěžovatel se jejich vystavením dopouští rovněž hrubé neslušnosti a zároveň panely zobrazují nacistické symboly a stavějí je nechutným způsobem na roveň činnosti, která je v českém právním řádu legální (potraty). Proto byly dle úřadu dány důvody zákazu shromáždění ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o právu shromažďovacím"). Uvedené důvody zákazu pak dle vedlejšího účastníka znásobilo to, že na dotčeném náměstí sídlí základní škola, přičemž bylo prakticky nemožné zabránit dětem shlédnout vystavované panely, které svojí drastičností mohou ohrozit jejich duševní zdraví a zdravý duševní rozvoj. Úřad rovněž uvedl, že náměstí je oblíbeným místem též pro seniory a drastičnost plakátů by mohla ohrozit jejich tělesné zdraví. Z těchto důvodů proto vedlejší účastník shledal nutnost zakázat shromáždění též dle ustanovení § 10 odst. 2 písm. a) zákona o právu shromažďovacím. Závěrem pak úřad uvedl, že ze strany stěžovatele se jedná o zneužití shromažďovacího práva, neboť "ve skutečnosti se jedná o výstavu extremistických vyobrazení, připomínající sektářský fanatismus". 4. Proti zákazu shromáždění brojil stěžovatel u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, který jeho žalobu rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností jako nedůvodnou zamítl. Soud ve svém rozhodnutí nejprve zdůraznil nezbytnost zachování shromažďovacího práva (respektive svobody projevu) též pro šokující názory. Vyzdvihl však, že inkriminované shromáždění se mělo konat v těsném sousedství základní školy, kterou navštěvují děti ve věku od 6 do 15 let, jež se po náměstí běžně pohybují (například při cestě do jídelny). Za této situace soud dovodil eventuální zásah do práv těchto dětí, neboť nahlášená akce by je bezesporu mohla konfrontovat s otázkou umělého přerušení těhotenství způsobem nepřiměřeným jejich věku, a zasáhla by tak do jejich ústavně zaručených práv ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona o právu shromažďovacím. Připomněl též práva rodičů těchto dětí, kteří mají právo seznámit svoje děti s problematikou umělého přerušení těhotenství ve shodě s vlastním náboženským či filozofickým přesvědčením a vlastní formou. Soud přitom odmítl jako nedostatečná opatření, která stěžovatel plánoval přijmout, aby zabránil těmto negativním jevům. Zároveň soud považoval ohlášené shromáždění za hrubě neslušné, kdy kromě ohrožení dětí uvedl, že by shromážděním byla zasažena též další zranitelná skupina - senioři. Proto potvrdil, že byl naplněn i důvod zákazu shromáždění dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zákona o právu shromažďovacím. 5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl nyní napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud konstatoval, že jakkoliv je obsah panelů vystavovaných stěžovatelem šokující a krutý, jedná se o shromáždění, které v obecné rovině musí společnost strpět. Přesto soud zdůraznil, že shromažďovací právo není právem absolutním a v některých případech může být omezeno, přičemž v nyní posuzovaném případě považoval za podstatnou otázku, zda závažným důvodem pro zákaz shromáždění svolaného stěžovatelem může být jeho negativní vliv na zdraví dětí. Dospěl přitom k závěru, že oznámené shromáždění mělo do práv dětí zasáhnout, neboť by drastickou formou konfrontovalo děti ve věku od 6 do 15 let z blízké základní školy s otázkou umělého přerušení těhotenství tím, že by informace těmto dětem byly poskytovány způsobem nepřiměřeným jejich věku a schopnostem. Soud se neztotožnil s argumentem, že by zhlédnutí panelů ze strany dětí bránila velikost náměstí či zde vysázená zeleň, a zároveň odmítl opatření přijatá stěžovatelem mj. s odůvodněním, že výstražné cedule by mohly děti spíše přilákat nežli odlákat. Ačkoliv tedy soud zdůraznil, že nikterak nezakazuje hlásání myšlenek stěžovatele, zdůraznil, že případné shromáždění musí být vedeno způsobem, jenž nebude ohrožovat, šokovat či jakkoliv zraňovat malé děti. Není-li to možné, musí práva stěžovatele ustoupit, případně se musí shromáždění uskutečnit bez osazení předmětných "informačních panelů". Proto soud považoval formu sdělení názorů, kterou využil stěžovatel, s ohledem na skutečnost, že by shromáždění cílilo též na malé děti, za nepřijatelnou, přičemž odmítl požadavek stěžovatele, aby městská policie zakázala vstup na náměstí osobám mladším 15 let. Nejvyšší správní soud tak souhlasil s hodnocením předmětného shromáždění jako hrubě neslušného, byť odmítl, že by důvodem k zákazu mohla být přítomnost seniorů, neboť u této skupiny obyvatel již lze očekávat schopnost kritického myšlení, a neztotožnil se ani s tvrzením vedlejšího účastníka, že se v tomto případě vůbec nejednalo o shromáždění. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel zdůrazňuje důležitost práva na svobodu myšlení a práva projevovat své názory, které jsou pojmovou součástí práva shromažďovacího. Tvrdí, že plánoval projevit svůj názor, že ve společnosti a právu České republiky není dostatečně chráněn nenarozený život podle čl. 6 odst. 1 Listiny. Otázka umělého přerušení těhotenství je přitom nepochybně legitimním, i když kontroverzním tématem veřejné společenské diskuse. Účelem vystavených panelů takto bylo odsoudit (a nikoli propagovat) násilí a vystavené obrazy měly obhajovat lidskou důstojnost, aniž by urážlivě útočily či znevažovaly osoby, které mají na problematiku interrupcí opačný názor. Jakkoli tedy stěžovatel uznává, že výkon svobody projevu prostřednictvím předmětných informačních panelů byl do určité míry provokativní, přesto soudí, že nebyl dán dostatečný důvod pro omezení jeho svobody. 7. Dále stěžovatel odmítá, že by adresáty jeho projevu měly být menší děti či osoby, u nichž by bylo z jiného specifického důvodu možno očekávat, že zvolená forma sdělení u nich vyvolá pohoršení, a které ji nebudou schopny mentálně patřičně zpracovat. Naopak vyzdvihuje, že plánoval učinit mnohá opatření, která měla