II.ÚS 1696/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1696/07 ze dne 25. 9. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem Tř. kpt. Jaroše 19, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2001 č.j. 54 C 288/98-67, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. 37 Co 92/2002 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2007 č.j. 32 Odo 509/2005-116, t akto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, tvrdíce, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Ústavy. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující: Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2001 č.j. 54 C 288/98-67 bylo k návrhu žalobce Městského státního zastupitelství v Brně určeno, že čtyři kupní smlouvy uzavřené dne 30. 6. 1993 mezi Českými drahami, s.o., jako prodávajícím a žalovanými č. 3) a 4) jako kupujícími, jejichž předmětem byl prodej nemovitostí (pozemků) v katastrálním území Přízřenice, jsou neplatné. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že prodej výše uvedených nemovitostí nedovoloval zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném ke dni převodu předmětných pozemků (dále jen "zákona č. 92/1991 Sb."), konkrétně jeho ust. § 45 odst. 1, který zakazoval mimo rámec obvyklého hospodaření uzavírání smluv o převodu vlastnictví k majetku, k němuž mají státní organizace právo hospodaření. V daném případě se na převod pozemků nevztahovala ani výjimka udělená vládou v usnesení č. 139 ze dne 3. 5. 1991 (ve znění usnesení vlády č. 184 ze dne 5. 6. 1991 a usnesení vlády č. 197 ze dne 18. 3. 1992), vydaném na základě zmocnění obsaženého v ust. § 45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a umožňující převod základních prostředků se zůstatkovou hodnotou do 15.000,- Kč. Pozemky byly sice účetními předpisy zahrnuty pod pojem "základní prostředky", ale současně bylo stanoveno, že se neodepisují, proto nemohly mít zůstatkovou hodnotu. Do řízení před Městským soudem v Brně přistoupil stěžovatel jako vedlejší účastník na straně žalovaných, neboť výsledek řízení přímo ovlivňoval jeho právní postavení, jakožto nynějšího vlastníka předmětných nemovitostí. K odvolání stěžovatele a žalovaného č. 3) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 37 Co 92/2002, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28. 3. 2007 č.j. 32 Odo 509/2005-116 jako nedůvodné zamítl. Dovolací soud, stejně jako před ním soud odvolací, dovodil, že České dráhy, s. o., bylo nutno v dotčené době podrobit v zásadě stejnému právnímu režimu, jakému byly podřízeny státní podniky, což vyplývalo mimo jiné z ust. § 4i zákona č. 9/1993 Sb., o Českých drahách, ve znění zákona č. 212/1993 Sb. (byť k posuzovanému datu 30. 6. 1993 ještě neúčinného), podle kterého se na České dráhy vztahovaly právní předpisy upravující postavení a právní poměry státního podniku přiměřeně. Nejvyšší soud se dále ztotožnil se závěry soudů nižších instancí, že předmětné kupní smlouvy nesouvisely s vymezeným předmětem činnosti Českých drah, s. o., (přeprava osob a věcí na celostátních dráhách, provoz celostátních drah), a jednalo se tudíž o převody majetku mimo obvyklé hospodaření, na které nedopadala výjimka povolená vládou ČR. Kupní smlouvy tak byly uzavřeny v rozporu s ustanovením § 45 zákona č. 92/1991 Sb., a jsou proto dle ust. § 39 občanského zákoníku absolutně neplatné. Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž poukazuje především na jejich nepřezkoumatelnost, neboť z nich není zřejmé, jakým způsobem obecné soudy reagovaly na jeho argumentaci uplatněnou v průběhu řízení. Dále dovolací soud podle jeho názoru nedostatečně odůvodnil svůj závěr, podle něhož se na České dráhy, s.o., vztahovala obdobná právní úprava, jaká dopadala na státní podniky. Dle stěžovatele nemůže obstát odkaz soudu na ust. § 4i zákona č. 212/1993 Sb., účinného až od 13. 8. 1993, neboť považoval-li "zákonodárce za nezbytné přijmout takovéto ustanovení od konkrétního data, svědčí to o skutečnosti, že předcházející právní úprava vykazovala v tomto směru kvalitu odlišnou, tj., že přiměřené použití ustanovení zákona o stáním podniku nebylo možno vztáhnout i na mechanismus fungování státní organizace České dráhy". Stěžovatel rovněž odmítá právní názor obecných soudů, že posuzované úkony nebylo možno podřadit pod znak "v rámci obvyklého hospodaření". České dráhy, s.o., v dané době prováděly rozsáhlou restrukturalizaci organizační struktury a majetku a tyto úkony nelze dle přesvědčení stěžovatele vyjmout z rámce předmětu její činnosti - provozu celostátních drah, což zejména dovolací soud zcela pominul. Své závěry o tom, proč považuje prodej nemovitostí (pozemků) za přesahující shora naznačený rámec tento soud relevantně nezdůvodnil. Poslední námitka směřuje do obecnými soudy provedeného výkladu vládního usnesení stanovující výjimku z ust. § 45 zákona č. 92/1991 Sb., jež stěžovatel charakterizuje jako "nepřípustně extenzivní" a přepjatě formalistický. Obecné soudy svým výkladem nepřiměřeně limitovaly kategorii "základních prostředků se zůstatkovou hodnotou do 15.000,- Kč", jestliže do ní nezahrnuly i pozemky, a to jen z důvodu, že se neodepisují. V případě kategorie pozemků bylo podle jeho názoru nutno znak "zůstatková hodnota do 15.000,- Kč" vyložit jako "hodnota do 15.000,-Kč". Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Úvodem je třeba především uvést, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Posuzováno tedy z výše uvedených hledisek, nemůže ústavní stížnost obstát, neboť pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatele, nevyplývá z nich nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Nepřípadná je především námitka stěžovatele stran právního režimu, jemuž měly být v dotčené době podrobeny České dráhy, s.o. Ačkoli byla tato problematika součástí argumentace obsažené v odůvodnění rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu, nejednalo se o otázku esenciální ve vztahu k meritu věci. V daném případě se totiž obecné soudy především zabývaly tím, jakému právnímu režimu podrobit samotné kupní smlouvy, resp. jejich prostřednictvím uskutečněný převod pozemků, k nimž měly České dráhy, s.o., právo hospodaření, zda zákonu č. 92/1991 Sb. či vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění v rozhodné době. K jednoznačnému závěru dospěl dovolací soud, který odkázal na ust. § 1 zákona č. 92/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení citovaný zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy, státní pojišťovny a jiné státní organizace (dále jen "podnik"), včetně jejich majetkových účastí na podnikání jiných právnických osob, jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na tomto podnikání, a to na československé nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen "privatizace"). Dovolací soud v této souvislosti konstatoval, že mezi tzv. jiné státní organizace bylo v té době nezbytné řadit státní organizaci České dráhy, z čehož také vyplývá, že se na převod pozemků, k nimž měla právo hospodaření, vztahovala úprava zakotvená v zákoně č. 92/1991 Sb., konkrétně v jeho ust. § 45. Nad rámec odůvodnění obecných soudů Ústavní soud dodává, že uvedené