II.ÚS 1765/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1765/16 ze dne 12. 7. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EURODISPLAY s.r.o., se sídlem Alšova 125, Odolena Voda - Dolínek, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 5 Afs 55/2015-32, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, č. j. 46 Af 15/2012-32, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její správní žaloba směřující proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1143/12-1100-204297 a č. j. 1155/12-1100-204297 (pozn.: v souvislosti s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přešla pravomoc finančních ředitelství na Odvolací finanční ředitelství a současně jím došlo k úpravě věcné i územní působnosti jednotlivých finančních úřadů). Uvedenými rozhodnutími finanční ředitelství k odvolání stěžovatelky částečně změnilo napadená rozhodnutí (platební výměry) Finančního úřadu v Hořovicích (správce daně) ze dne 15. 4. 2011, č. j. 27256/11/027971200358 a č. j. 27305/11/27971200358, a to tak, že stěžovatelce byla na základě zprávy o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků doměřena daň, a to za zdaňovací období roku 2006 ve výši 200.471 Kč a současně jí bylo uloženo penále ve výši 40.094 Kč, a za zdaňovací období roku 2007 ve výši 308.825 Kč a penále 61.765 Kč. Správce daně při vydání uvedených platebních výměrů vycházel ze závěrů předmětné daňové kontroly a dalších důkazů, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelku "je nutno posoudit jako ekonomického zaměstnavatele, tj. daňového rezidenta, který zaměstnává pracovníky, kteří mají formálně právně uzavřen pracovní poměr s daňovým nerezidentem - pronajímatelem pracovní síly - jehož prostřednictvím jsou jim příjmy za práci vypláceny, tudíž jde o tzv. mezinárodní pronájem pracovní sily, kdy daňový nerezident poskytuje pracovníky na práci v České republice, ale práci sám neřídí, nezodpovídá za ni, nepřivlastňuje si a nepředává její výsledky, jak by tomu naopak bylo v případech poskytnutí služby na území ČR. Za této situace je příjem vyplácený pracovníkům chápán jako příjem vyplácený zaměstnavatelem, který je daňovým rezidentem." V návaznosti na tuto úvahu pak správce daně uzavřel, že stěžovatelka naplňuje znaky zaměstnavatele-plátce příjmu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 2 a § 17 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro výše označená zdaňovací období (dále jen "zákon o daních z příjmů"), a "protože v daném případě neprováděl srážku daně z příjmů fyzických osob, musel přistoupit k jejímu doměření." 3. Stěžovatelka jak v řízení před správními orgány, tak i následně v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale brojila jednak proti procesnímu postupu správních orgánů při provádění daňové kontroly, když namítala, že zpráva o daňové kontrole byla projednána v rozporu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), a její stížnost byla vyřízena toliko formálně, jednak proti samotným platebním výměrům, jež považovala za nezákonné, založené na nesprávném posouzení právních otázek (povaha stěžovatelky jako zaměstnavatele ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů) a rovněž i výše daně byla doměřena nesprávně, neboť správce daně nijak nezohlednil uplatnění slev, nezdanitelné položky atp. podle ustanovení § 38h a násl. zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku tyto kasační námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, neboť závěry krajského soudu i správních orgánů označil za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5 Afs 39/2011-168), což také v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a obsáhle zdůvodnil. Ústavní soud v této souvislosti nepovažuje za nezbytné jeho závěry zde rekapitulovat a v tomto ohledu na ně pro stručnost odkazuje (tento rozsudek, stejně jako všechna ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i krajského soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svého tvrzení ohledně porušení práva na spravedlivý proces předkládá v podstatě jediný argument, a to, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nijak nereflektoval právní názor, vyslovený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57, ačkoliv bylo vydáno dříve, než ústavní stížností napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je tak toho názoru, že Nejvyšší správní soud měl k citovanému usnesení přihlédnout, i když její kasační stížnost byla podána dříve a námitka proti penále nebyla jejím obsahem, neboť "ve světle uvedeného judikátu měl být kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení." 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů či správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány (zde finanční orgány) a posouzení otázky zákonnosti jejich procesního postupu (zejména daňové kontroly) ústícího do vydání předmětných platebních výměrů, jejichž zákonnost byla stěžovatelkou rovněž setrvale zpochybňována. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím (i jemu předcházejícím rozhodnutím krajského soudu), Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž daňového řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Především se důkladně zabývaly stěžovatelkou namítanou nezákonností postupu správních orgánů v daňovém řízení (včetně ukončení daňové kontroly), námitkou přezkoumatelnosti jejich rozhodnutí i způsobem řešení sporné otázky, zda lze na stěžovatelku nahlížet jako na zaměstnavatele ve smysl