II.ÚS 1769/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1769/18 ze dne 17. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové o věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Požárka, zastoupeného JUDr. Jiřím Dubou, advokátem sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2018 č. j. 10 Afs 172/2017-93 a výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017 č. j. 8 Af 5/2013-129, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Nejvyšší správní soud výrokem I. napadeného rozsudku zamítl kasační stížnost stěžovatele, směřující proti výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 26. 11. 2012 č. j. 12492-11/2012-170100-21 (dále jen "rozhodnutí celního ředitelství"). Výrokem III. napadeného rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutím celního ředitelství bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který rozhodl podle § 42 odst. 11 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném znění (dále jen "zákon o spotřebních daních"), o propadnutí dopravních prostředků (dvou tahačů a dvou cisteren) ve vlastnictví stěžovatele, neboť byl stěžovatel shledán odpovědným za to, že dovážel do České republiky výrobky (minerální olej-nafta motorová a benzín natural 95) na základě nepravdivě vyplněných dokladů a tím se podílel na daňovém deliktu - neodvedení daně ve výši 8 500 000 Kč. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že sankce v podobě propadnutí jeho dopravních prostředků nemůže v posuzovaném případě obstát z hlediska ústavnosti. Stěžovatel konkrétně namítá, že před zajištěním dopravních prostředků měl ve svém vlastnictví čtyři tahače s návěsem a hodnota dvou propadnutých dopravních prostředků pro něj představuje částku, kterou si není podnikáním schopný opatřit ani za několik let. V této souvislosti dále uvádí, že pokud stěžovatel nespáchal daňový delikt, který má za následek neodvedení daně ve výši 8 500 000 Kč, je zcela nepřípadné poměřovat hodnotu dopravních prostředků výší daně, jak je činěno v napadených rozhodnutích. Vnitřní rozpornost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že soudy na jedné straně odmítají vinu stěžovatele na daňovém úniku a neodvedení daně a současně sankci odůvodňují výší neodvedené daně. Pokud tento postup zdůvodňuje Nejvyšší správní soud právní úpravou platnou až od 1. 5. 2011, jde podle stěžovatele o nepřípustnou retroaktivitu. Stěžovatel dále namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 31/08, podle kterého nelze uložit propadnutí dopravního prostředku, je-li tento ve vlastnictví osoby, u níž nebylo prokázáno zavinění ve vztahu ke spáchání daňového deliktu. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele dále dovozují jeho povinnosti nad rámec zákona, neboť neměl žádnou možnost seznámit se s povolením vydaným oprávněnému příjemci, aby mohl překontrolovat místa, kam může být přeprava realizována. Stěžovatel mohl ovlivnit jedině náležitosti dokladu CMR (přepravní smlouva v mezinárodní silniční nákladní dopravě), který obsahoval údaje správné. Pokud by soudy přihlédly k Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, nemohly by dojít k závěru o odpovědnosti stěžovatele za formální chyby v dokladech AAD (Administrative Accompanying Document). Navíc stěžovatel namítá, že dopravcem nebyl on, ale společnost PETR CAR a. s., a nemohl se tak ani dopustit pochybení ohledně vyplnění dokladu AAD. I bez ohledu na uvedené považuje stěžovatel propadnutí dopravních prostředků pro formální nedostatky dokladu AAD za přepjatý formalismus. Dále stěžovatel namítá, že je mu kladeno za vinu, že si měl údajně odkupovat pohonné hmoty od příjemce za dobrou cenu, aniž by měl možnost proti těmto nepravdivým závěrům přednést důkazy. II. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). III. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry správních soudů ohledně aplikace § 42 odst. 11 písm. b) zákona o spotřebních daních, podle kterého je orgán celní správy oprávněn uložit propadnutí vybraných výrobků, nebo dopravního prostředku, který takové výrobky dopravoval, jestliže se prokáže, že s těmito výrobky bylo nakládáno způsoby, pro které má orgán celní správy rozhodnout podle § 42 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních o zajištění těchto vybraných výrobků, popřípadě i dopravního prostředku, který je dopravuje. Zákonem stanovenou podmínkou přitom je, aby osoba, která tyto vybrané výrobky nebo dopravní prostředek vlastní, byla orgánům celní správy známa. Ústavní soud se v minulosti citovaným ustanovením zabýval v nálezu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 31/08, jehož závěrů se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává. Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že propadnutí dopravního prostředku ve vlastnictví třetí osoby má především sankční charakter a ve vztahu k zajištění úhrady případného daňového nedoplatku je nelze ústavně konformně vyslovit bez toho, že by bylo zjištěno zavinění vlastníka dopravního prostředku směřující ke spáchání daňového deliktu, neboť opačný výklad by popíral obecnou právní zásadu nullum crimen sine lege. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že pokud Nejvyšší správní soud v bodě 26. odůvodnění napadeného rozsudku obecně interpretuje nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/08 tak, že třetí osoba vlastnící dopravní prostředek - o jehož propadnutí rozhoduje podle § 42 odst. 11 písm. b) zákona o spotřebních daních orgán celní správy - má v daném směru objektivní odpovědnost, nejde o interpretaci přiléhavou. V takovém případě by totiž tato třetí osoba neodpovídala jen za vlastní jednání, ale také za výsledek, jenž by na jejím jednání nezávisel. To by však bylo v rozporu se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/08, podle kterých není ústavněkonformní takový výklad § 42 odst. 11 písm. b) zákona o spotřebních daních, na jehož základě by došlo k vyslovení propadnutí dopra