II.ÚS 1820/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1820/11 ze dne 11. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Honebního společenstva Lhota - Vlasenice, sídlem Lhota - Vlasenice, Vlasenice 18, zastoupeného JUDr. Jiřím Dlouhým, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Pražská 1156, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2011 ve věci sp. zn. 5 As 78/2010, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým mělo být porušeno ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a požívá stejnou ochranu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 8. 2010 ve věci sp. zn. 29 Ca 205/2008 zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 31. 7. 2008 ve věci sp. zn. KUJI 52072/2008, jímž krajský úřad změnil rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 27. 3. 2008 č. j. OZP/07/3617-28 tak, že byl odmítnut návrh stěžovatele na uznání společenstevní honitby Lhota - Vlasenice. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku krajského soudu zamítl. Krajský soud při svém rozhodování dospěl k závěru, že oznámením vůle ukončit členství v transformujícím se Honebním společenstvu Kamenice nad Lipou před konáním transformační valné hromady a ukončením tohoto členství nedošlo zároveň k vyčlenění honebních pozemků, které byly součástí uznané společenstevní honitby Honebního společenstva Kamenice nad Lipou, proto tyto pozemky nemohou být začleněny do honitby stěžovatele, a proto společenstevní honitbu stěžovatele nelze uznat. Tento právní názor, vycházející z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu, následně Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že nezpochybňuje argument obecných soudů, že "zánik členství v honebním společenstvu neznamená vyvázání odpovídajících honebních pozemků ze společenstevní honitby", má ale současně za to, že v přechodném období, tedy v období od účinnosti zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, až do transformace honebního společenstva (dle ustanovení § 69 odst. 2 zákona o myslivosti), tedy až do konání tzv. transformační valné hromady honebního společenstva mohli členové z dosavadního honebního společenstva (z honebního společenstva založeného podle předchozího zákona o myslivosti) vystoupit a založit si nové honební společenstvo. Porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že v transformujícím se honebním společenství sdruženým vlastníkům honebních pozemků bylo orgány veřejné moci znemožněno realizovat jedno z práv vlastníků honebních pozemků, a to právo založit si vlastní honební společenstvo a na svých vlastních pozemcích pak provádět právo myslivosti. V této souvislosti je stěžovatel přesvědčen, že orgány veřejné moci jej nemohou důvodně odkázat na postup dle zákona o myslivosti, neboť si musí být vědomy skutečnosti, že ve smyslu ustanovení § 22 odst. 3 a 5 zákona o myslivosti nemohou daní vlastnící honebních pozemků nikdy dosáhnout prosazení svého práva (jelikož disponují pouze 557 ha z celkových cca 2 550 ha). Nadto stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zásada vyjádřená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/06, dle které zánikem členství vlastníka honebního pozemku v honebním společenstvu nedochází k žádné změně honitby, platí a musí platit pouze v případě honebních společenstev, jež byla legálně transformována, nelze ji však bez dalšího vztahovat na přechodné období, vymezené nepřímo v ustanovení § 69 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, tedy na období od účinnosti zákona (1. 7. 2002) do 31. 3. 2003. Dle názoru stěžovatele však tuto konkrétní situaci napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, ani všechna jím odkazovaná rozhodnutí, náležitě nereflektoval. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Skutečnosti uvedené v předchozím odstavci jsou přitom zcela zásadní pro hodnocení důvodnosti projednávané ústavní stížnosti, neboť její obsah představuje jen a pouze opakování argumentů a námitek, se kterými se ústavně konformním způsobem vypořádal Nejvyšší správní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Jako zcela přiléhavou považuje Ústavní soud tu část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které je citována část rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007 ve věci sp. zn. 9 As 18/2007, v níž kasační soud konstatuje, že "ústavněprávní garance myslivosti a práva myslivosti jsou legitimním omezením vlastnického práva. V daném konkrétním případě se tato zásada projevuje tak, že se zánikem členství vlastníka honebních pozemků v honebním společenstvu nelze spojovat vyčlenění jeho pozemků z honitby, jejímž držitelem [§ 2 písm. m) zákona č. 449/2001 Sb.] je toto honební společenstvo. Důvody spočívají jak v hmotněprávní potřebě kontinuity péče o ekosystém, tak i v procesněprávní nemožnosti změny správního rozhodnutí o uznání honitby pouhým zánikem členství vlastníka pozemku v honebním společenstvu. Pokud tedy vystoupivší členové budou mít v úmyslu vykonávat právo myslivosti v nově uznané honitbě, mohou takového stavu dosáhnout za použití institutů, které jim k tomu zákon č. 449/2001 Sb. výslovně dává, tedy zejména prostřednictvím rozdělení honitby, podaří-li se jim prosadit podání takového návrhu držitelem honitby. Potřebu kontinuity výkonu práva myslivosti v rámci původních honebních společenstev lze podepřít i dalším argumentem. Mezi vlastníky honebních pozemků nelze rozlišovat podle umístění jejich nemovitosti v rámci uznané honitby. Pokud by totiž pozemky některých vlastníků byly umístěny tak, že by jejich vynětí zapříčinilo nesouvislost honitby co do její plochy a rozlohy, či její příliš malou šířku (ve smyslu § 17 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb.), dotklo by se vyčlenění těchto pozemků stávající honitby (a příslušného honebního společenstva jako jejího držitele) mnohem více než vyčlenění pozemků jiných vlastníků, jejichž pozemky jsou prostorově lokalizovány na okraji honitby. Vyjmutí takových pozemků by mělo za následek tu skutečnost, že dotčená honitba by přestala splňovat zákonem stanovené požadavky. Tento argument má svůj právní odraz v ústavně zakotvené zásadě zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť členové prvně zmíněné skupiny vlastníků by se oprávněně mohli cítit dotčeni tím, že by jim nebylo umožněno zároveň s ukončením svého členství v honebním společenstvu ,vyjmout' své pozemky z uznané honitby, kdežto jiným by tato možnost z výše uvedených důvodů odepřena nebyla." Z odůvodnění napadeného rozsudku je současně zřejmé, že Nejvyšší správní soud věnoval dostatečnou pozornost stěžovatelově argumentu odkazujícím na přechodné ustanovení uvedené v ustanovení § 69 odst. 1 a 2 zákona o myslivosti, stejně jako jeho argumentu, že Honební společenstvo Kamenice nad Lipou nebylo před svou transformací platně založeno. Rovněž na tuto část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu je tak možno na tomto místě v úplnosti odkázat. Vytýká-li potom stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, že přehlíží nereálnost svých závěrů ve světle ustanovení § 22 odst. 3 a 5 zákona o myslivosti, je nutno připomenout, že stěžovatelem (resp. jeho členy) sledované zájmy, nemohou být realizovány postupem ve smyslu ustanovení § 22 odst. 3 a 5 ve spojení s § 21 zákona o myslivosti, nýbrž postupem dle Nejvyšším správním soudem odkazovaného ustanovení § 31 zákona o myslivosti (poté, co stěžovatelé - pokud tak již neučinili - ukončí své členství v dosavadním honebním společenství postupem dle ustanovení § 26 odst. 3 zákona o myslivosti). Stěžovatelův poukaz na nedostatek hlasů při rozhodování valného hromady honebního společenstva tak nemůže být případný. Pro úplnost je možno ještě připomenout závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/03: Argumentaci, podle níž jde o konzervaci dosavadního stavu, jež neumožňuje malým, resp. menšinovým vlastníkům vytvořit honební společenstvo podle svých představ a potřeb, nelz