II.ÚS 1831/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1831/18 ze dne 19. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Alexandra Krysla, zastoupeného JUDr. Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 21 Cdo 254/2017-241 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2016 č. j. 61 Co 72/2014-207, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá rozpor napadených rozhodnutí s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - město dne 18. 3. 2011 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná Česká republika (dále jen "žalovaná") zaplatila na doplatku platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů spojených s výkonem funkce soudce za měsíc leden 2011 částku 20 400 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 13. 2. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je soudce přidělený k výkonu funkce ke Krajskému soudu v Plzni, že v souvislosti se změnou zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, provedenou zákonem č. 425/2010 Sb., došlo k "neústavním platovým restrikcím vůči soudcům", spočívajícím s účinností od 1. 1. 2011 ve "stanovení platové základny na rok 2011 ve výši 54 005 Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené platové základny soudců na rok 2011 na částku 3 000 Kč" a v trvalém "snížení relace výše platové základny vůči průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek", a že uvedené platové restrikce byly nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. shledány neústavními. Uvedl, že nebýt zákona č. 425/2010 Sb., činila by v lednu 2011 platová základna pro stanovení platu a náhradu výdajů žalobce podle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. "trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok"; při průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře v roce 2009 ve výši 24 411 Kč tedy platová základna v roce 2011 činila 73 233 Kč. Žalobce proto dovodil, že výše jeho platu (při platovém koeficientu 1,26 s ohledem na délku započtené doby "od počátku 9. roku"), na který by mu za měsíc leden 2011 vznikl nárok, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., činila 92 300 Kč a výše náhrady výdajů 4 100 Kč, žalovaná mu však na platu vyplatila jen 72 800 Kč a na náhradě výdajů jen 3 200 Kč. Obrana žalované se ustálila na argumentaci, že se stěžovatel domáhá dorovnání platu za leden 2011, avšak právní účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11, publikovaného pod č. 267/2011 Sb. nastaly ex nunc (ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. ke dni 12. 9. 2011). Ve vztahu k části uplatněného nároku odůvodněného správnou výší platové základny žalovaná zaujala rovněž nesouhlasné stanovisko. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 4. 12. 2013 č. j. 36 C 155/2011-105 žalobě vyhověl. 3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 61 Co 72/2014-207 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil v části ohledně částky 4 300 Kč s úroky z prodlení a ve zbytku žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že stěžovatel je povinen zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč. Odvolací soud rozhodoval v době následující po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a vyšel z jeho nosného právního pravidla o právních účincích derogačních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11, podle kterého i pro období let 2011 až 2012 platí závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 "o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu"; nelze dovozovat, že by Ústavní soud zde "ponechal obecným soudům prostor, aby s použitím další argumentace případně dospěly ke stejnému závěru, k jakému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku přezkoumávaném Ústavním soudem". Přihlédl též k tomu, že ke svému závěru Ústavní soud dospěl již v době, kdy drtivá většina soudců uzavřela "dohody o platových nárocích", a přezkoumávaný rozsudek by proto měl jen "omezený dopad na státní rozpočet". Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, podle které je možné žalovanou částku žalobci přiznat "z titulu náhrady škody", neboť akceptace tohoto právního názoru by ve svém důsledku znamenala obcházení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, především však (s ohledem na jednoznačný právní názor vyslovený v tomto nálezu) není splněn předpoklad odpovědnosti za škodu. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. 4. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není důvodné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a poukázal na to, že závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období let 2013 a 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 až 2012, jež byly předmětem posouzení v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že funkce soudce je veřejnou funkcí [§ 74 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], kterou soudce fakticky vykonává v pracovním vztahu (resp. jejíž součástí je pracovní vztah), který vykazuje znaky pracovního poměru a jenž je modifikován zvláštními způsoby úpravy některých institutů obsažených v Ústavě a v zákoně o soudech a soudcích. Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právními předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce (subsidiárně) přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). Ze specifické úpravy pracovních vztahů soudců vyplývá, že jsou založeny na vzájemném prolnutí soukromoprávních a veřejnoprávních prvků, přičemž u jeho platové složky soukromoprávní charakter vztahů převažuje (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15). Zákonodárnou činnost Parlamentu, jejímž výsledkem bylo přijetí zákona č. 425/2010 Sb., který byl následně Ústavním soudem ve shora uvedených ustanoveních shledán v rozporu s ústavním pořádkem, proto nelze považovat za porušení "právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele", které by zakládalo právo soudce na náhradu škody z důvodu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce ve výši odpovídající platové restrikci za dobu před vykonatelností nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání zamítl. 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na obecnou pracovněprávní úpravu a judikaturu, z níž plyne pravidlo, že dojde-li ze strany zaměstnavatele k neoprávněnému snížení nebo odejmutí části platu, je nezbytné žalobě na doplacení dlužné výše mzdy, resp. platu, vyhovět. Pokud by nedošlo k přijetí neústavní právní úpravy, byl by stěžovateli plat vyplacen ve výši 3násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (§ 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu). Stěžovatel s ohledem na existenci výše zmíněného pravidla a existenci konstantní judikatury Nejvyššího soudu očekával, že pokud v soudním řízení prokáže, že "došlo ze strany zaměstnavatele k neoprávněnému snížení nebo odejmutí části pla