II.ÚS 2056/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2056/14 ze dne 30. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Melkuse, zastoupeného Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem Růžová 17, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 4. 2012, č. j. 11 C 201/2009-91, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2013, č. j. 17 Co 562/2012-123, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, č. j. 25 Cdo 197/2014-183, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i ostatní podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy zamítly jeho žalobu na náhradu škody vůči žalovanému Petru Morávkovi. Podstata tohoto sporu spočívala v tom, že stěžovatel v roce 2005 nabyl ve veřejné dražbě vlastnictví k automobilu, který se později neúspěšně snažil prodat v České republice. Následně na podzim téhož roku zplnomocnil žalovaného, aby jej prodal ve Francii. Ten jej však ve Francii pouze přenechal další osobě, která se měla stát jeho kupcem, avšak i přes následnou snahu nedošlo k uzavření kupní smlouvy, respektive k zaplacení kupní ceny, ani k navrácení automobilu stěžovateli (o tomto byl najisto zpraven v lednu 2007). Proto se stěžovatel domáhal žalobou ze dne 8. 10. 2008 po žalovaném uhrazení náhrady škody ve výši 192.399, 70 Kč. 2. Okresní soud v Břeclavi podanou žalobu stěžovatele nejprve rozsudkem ze dne 27. 10. 2010 zamítl z důvodu uplatněné námitky žalovaného promlčení nároku. Krajský soud v Brně nicméně usnesením ze dne 20. 9. 2011, č. j. 17 Co 10/2011-62, tento rozsudek k odvolání stěžovatele zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení, neboť závěr o promlčení nároku byl učiněn předčasně (stěžovatel neměl důvod se domnívat, že mu vznikla škoda již v roce 2005, nýbrž až v lednu 2007). 3. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností žalobu stěžovatele opět zamítl. V odůvodnění rozsudku především uvedl, že předmětem sporu je obsah plné moci (zejména ve vztahu k dohodnutému či nedohodnutému přenechání vozidla na území Francie), přičemž shledal, že pokud se zmocnitel (stěžovatel) se zmocněncem dohodli, že automobil bude ve Francii přenechán údajnému kupujícímu, tak žalovaný neporušil žádnou zákonnou povinnost (na rozdíl od osoby, která automobil převzala a nezaplatila za něj) a není tak v tomto řízení pasivně legitimován. Pokud by platil opak a stěžovatel žalovaného k přenechání automobilu nezmocnil, o vzniku škody se musel dozvědět již v říjnu 2005, a proto by byla žaloba podána po uplynutí promlčecí lhůty, neboť následné pátrání po vozidle bylo pouhým pokusem o reparaci škodlivého následku. 4. Podanému odvolání Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem nevyhověl, neboť rovněž dospěl k závěru, že se žalovaný nedopustil porušení žádné právní povinnosti, a tudíž není ve věci pasivně legitimován. Z postupu účastníků řízení je totiž zřejmé, že stěžovatel bez zbytečného odkladu dodatečně schválil jednání žalovaného (respektive překročení plné moci), který zanechal vozidlo ve Francii, aniž by je zde prodal, a za této situace nelze jeho jednání posoudit jako protiprávní. Proto soud považoval za zbytečné zabývat se námitkou promlčení, respektive tím, kdy vznikla škoda a kdy se žalobce o vzniklé škodě dozvěděl, neboť tato otázka by neměla na výsledek sporu vliv. 5. Tento rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Potvrdil přitom závěr odvolacího soudu, že nebyl naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, jelikož stěžovatel jednání žalovaného dodatečně schválil. Proto se nezabýval ani ostatními námitkami obsaženými v dovolání, neboť shledal, že ty již nemohly výsledek sporu ovlivnit. 6. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v překvapivosti rozhodnutí, neboť odvolací soud konstatoval, že stěžovatel nemá nárok na náhradu škody, protože postup vedlejšího účastníka dodatečně schválil, ačkoliv tato otázka nebyla v předchozím průběhu řízení žádným způsobem řešena. Veškeré důkazy v příslušných soudních spisech ostatně dle stěžovatele svědčí proti tomuto závěru odvolacího soudu, neboť žádný z jím provedených úkonů (jednotlivě i v souhrnu) nelze chápat jako kroky směřující k bezodkladnému dodatečnému schválení protiprávního jednání vedlejšího účastníka spočívajícího v překročení jeho zmocnění. Proto nese potvrzující rozsudek odvolacího soudu znaky překvapivého rozhodnutí, kterým došlo k porušení zásady dvojinstančnosti soudního rozhodování a právní jistoty a bylo tím zasaženo stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel napadá rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to z důvodu uznání předchozích vad řízení a z důvodu absence odůvodnění ve věci relevantních argumentů. Závěrem stěžovatel brojí též proti postupu soudu prvého stupně, který prý porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu tím, že provedl jednání, na kterém vydal rozsudek, ačkoli se z tohoto jednání jeho právní zástupce řádně a včas omluvil. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud vyhodnotil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud považuje za nezbytné posoudit nejprve stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud své rozhodnutí opřel o skutečnost (souhlas žalobce s překročením dříve udělené plné moci žalovanému), která nebyla v předchozím řízení žádným způsobem řešena. V tomto však nemůže dát Ústavní soud stěžovateli za pravdu, neboť již z citovaného rozhodnutí okresního soudu se podává, že inkriminovaná skutečnost byla hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby, na čemž nic nemění ani to, že se okresní soud v odůvodnění vypořádával i s dalšími eventuálními důvody vedoucími k zamítnutí žaloby. Odůvodnění okresního soudu sice lze v tomto ohledu skutečně do určité míry považovat za nejasné (obzvláště za situace, kdy soud svá zjištění v odůvodnění nespojil s příslušnými ustanoveními tehdy platného občanského zákoníku), tuto nejasnost však zcela napravilo rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož jsou zřejmé právní i skutkové důvody, vedoucí k vyřčeným závěrům. V žádném případě však nelze napadený rozsudek krajského soudu považovat za nové či překvapivé rozhodnutí, neboť je z něj patrno, že pouze zpřesnilo rozhodnutí soudu prvého stupně, a v tomto ohledu naplnilo smysl a účel dvojinstančnosti soudního řízení. 10. Nelze ostatně ani souhlasit se stěžovatelem v tom, že by vyřčené závěry byly v rozporu či by nesouvisely s dříve provedenými důkazy, neboť právě na jejich základě soudy shledaly, že žaloba je nedůvodná s ohledem na jednání stěžovatele ústící ve schválení překročení plné moci. Krajský soud tedy ve svém rozhodnutí řádně uvedl, jaké skutečnosti podporují nedůvodnost podané žaloby i odvolání proti rozhodnutí okresního soudu a zároveň na tato zjištění aplikoval příslušná ustanovení tehdy platného občanského zákoníku, přičemž se vypořádal i s relevantními argumenty stěžovatele. 11. Ústavní soud proto č