II.ÚS 2143/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2143/18 ze dne 13. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleny Brachaczkové, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4480/2017-163 ze dne 18. 4. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 417/2016-141 ze dne 13. 12. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 76/2015-111 ze dne 16. 8. 2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 31 INS 25778/2013-P12-2 ze dne 13. 2. 2014 byla pro opožděnost odmítnuta přihláška stěžovatelky (ve výši 1 274 451 Kč) a ukončena její účast v insolvenčním řízení. Krajský soud usnesením č. j. KSOS 31 INS 25778/2013-A-6 ze dne 12. 11. 2013 mimo jiné zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení úpadku oddlužením a vyzval věřitele k přihlášení svých pohledávek ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku, k čemuž došlo téhož dne. Lhůta k přihlášení pohledávek tedy uplynula dnem 12. 12. 2013, avšak stěžovatelka odeslala přihlášku pohledávky teprve 5. 2. 2014. Proti odmítnutí přihlášky stěžovatelka následně brojila odvoláním, dovoláním i ústavní stížností, leč neúspěšně. V řízení, z nějž vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost, se stěžovatelka domáhala po státu náhrady škody ve výši 382 335 Kč (odpovídající 30 % její pohledávky), neboť odmítnutí přihlášky mělo být způsobeno nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově v řízení vedeném pod sp. zn. 111 C 105/2013, v němž se stěžovatelka po dlužnici domáhala uhrazení částky 294 451 Kč. Ačkoli totiž došlo k úpadku dlužnice dne 12. 11. 2013, okresní soud dále činil ve věci úkony a o přerušení řízení podle § 140a odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2014) účastníky vyrozuměl až usnesením ze dne 30. 1. 2014. Okresní soud tedy stěžovatelku neinformoval o přerušení řízení (a tedy o úpadku dlužnice) včas a navíc pokračováním v řízení ji údajně uvedl v omyl. Kvůli tomu prý stěžovatelka podala přihlášku do insolvenčního řízení opožděně. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl. Obvodní soud uvedl, že z § 140a insolvenčního zákona neplyne žádná lhůta, v níž má soud účastníky o přerušení řízení informovat. V daném případě Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově účastníky informoval do třiceti dnů od novely insolvenčního zákona, kterou do něj byl § 140a zanesen, což lze považovat za lhůtu přiměřenou. Obvodní soud sice shledal nesprávný úřední postup okresního soudu v tom, že bylo doručováno usnesení o zrušení platebního rozkazu, ačkoli řízení již bylo ze zákona přerušeno, nebyla zde však shledána příčinná souvislost s tvrzenou újmou. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěrem o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a údajnou škodou. V daném případě totiž stěžovatelčina pohledávka byla odmítnuta pro opožděnost, byť byla stěžovatelka stejně jako ostatní věřitelé informována a poučena prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl. Konstatoval, že § 140a insolvenčního zákona se v souladu s judikaturou neuplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. 1. 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před 1. 1. 2014. Z tohoto právního závěru plyne, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově stěžovatelku nemohl uvést v omyl, že řízení pokračuje, neboť řízení skutečně pokračovalo. Nadto, nejenže se § 140a insolvenčního zákona na věc nevztahuje, ale navíc soudu nestanoví povinnost vydat usnesení o přerušení řízení (jak konstatovala v dovolání stěžovatelka), neboť k přerušení dochází na základě zveřejnění rozhodnutí o úpadku insolvenčním soudem v insolvenčním rejstříku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před Okresním soudem v Karviné - pobočkou v Havířově nastala situace, kdy soud včas stěžovatelku neinformoval o zahájeném insolvenčním řízení, ačkoli o něm musel vědět. Nadto zasláním usnesení o zrušení platebního rozkazu v době, kdy již bylo zahájeno insolvenční řízení, uvedl soud stěžovatelku v omyl, že řízení řádně pokračuje a není přerušeno insolvenčním řízením, do kterého je nutné se přihlašovat. Soud měl dle stěžovatelky povinnost ji informovat podle § 263 odst. 4 insolvenčního zákona a rovněž insolvenční soud měl povinnost ji informovat o zahájení insolvenčního řízení jako známou věřitelku ve smyslu § 430 insolvenčního zákona. Jelikož se stěžovatelka o důvodu přerušení dozvěděla až dne 3. 2. 2014 z usnesení nalézacího soudu, ztratila možnost uplatňovat účinně své nároky v insolvenčním řízení. Stěžovatelka má za to, že má-li soud povinnost přerušit řízení z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení, pak je nutné, aby usnesení o přerušení řízení bylo vydáno v době, kdy je ještě možné přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení přihlásit. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vyčítá, že řádně neodpověděl na vznesené právní otázky a s dovoláním se vypořádal zcela formalisticky. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na závěru nalézacího a odvolacího soudu, podle nichž mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou újmou stěžovatelky není příčinná souvislost. Stěžovatelčina pohledávka byla odmítnuta z důvodu jejího opožděného přihlášení. O podmínkách přihlášení pohledávek jsou věřitelé informováni skrz insolvenční rejstřík zveřejněním rozhodnutí o úpadku. Právě od tohoto zveřejnění se pak odvíjí i lhůta k přihlášení pohledávky. Není přitom podstatné, zda je pohledávka již uplatněna u soudu, či nikoli. Smyslem § 140a odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění od 1. 1. 2014, není umožnit věřitelům včasné přihlášení pohledávky. K tomu slouží - jak již bylo řečeno - zveřejnění rozhodnutí o úpadku. Informování o přerušení řízení má význam především právě pro ono přerušené řízení, neboť účastníci by měli vědět, že je projednávání jejich sporu přerušeno a z jakého důvodu. Rozhodně ale nelze dovozovat, že pokud k informování o přerušení řízení došlo po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, vznikla tím věřiteli škoda. Ustanovení § 140a ani není koncipováno tak, aby zajistilo účinnou ochranu práv věřitele, neboť informování není vázáno konkrétní lhůtou, a i kdyby bylo, není nijak zaručeno, že se soud vůbec o přerušení řízení dozví v době, kdy to bude z hlediska možnosti přihlásit pohledávku relevantní. Nadto stěžovatelka pomíjí - přesvědčivé, a nikoli formalistické - vysvětlení Nejvyššího soudu, že § 140a insolvenčního zákona (ani § 263, který hovoří o účincích prohlášení konkursu; zde byl však úpadek řešen oddlužením) na danou věc nedopadal, neboť k úpadku došlo před 1. 1. 2014 (viz k tomu i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1136/2016 ze dne 3. 5. 2016). Stejně tak stěžovatelka pomíjí, že i kdyby se § 140a insolvenčního zákona vztahoval i na případy, kdy k úpadku došlo před 1. 1. 2014, nejdříve by z logiky věci mohl soud v souladu s tímto ustanovením postupovat právě 1. 1. 2014, kdy nabylo účinnosti. Lhůta k přihlášení pohledávky ale uplynula již 12. 12. 2013. Ve zbytku nezbývá než odkázat na ústavní stížností napadená rozhodnutí, jakož i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3732/14 ze dne 15. 1. 2015, které již na některé stěžovatelčiny argumenty (např. stran aplikace § 430 insolvenčního zákona) dostatečně reagovalo. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. července 2018 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu