II.ÚS 2154/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2154/07 ze dne 5. 6. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2007, č. j. 7 Afs 37/2006-50, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, č. j. 30 Ca 26/2005-23, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 9. 2000, č. j. 1657/2000/FŘ/130, a rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 9. 9. 1999, č. j. FÚ 47338/99/338920/7038, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Finančního ředitelství v Brně, a Finančního úřadu v Uherském Brodě jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností, která směřuje proti v záhlaví označeným rozhodnutím správního soudu a územních finančních orgánů. Stěžovatel tvrdí, že byl jejich vydáním poškozen na svých základních právech zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť státní moc nebyla vůči němu uplatněna v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2), je nucen činit, co mu zákon neukládá (čl. 2 odst. 3), byla mu uložena povinnost, jež není stanovena zákonem (čl. 4 odst. 1), byla mu uložena daň nikoliv na základě zákona (čl. 11 odst. 5), nemohl se domáhat svých práv u nezávislého a nestranného soudu a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 36 a 38), a nemůže pokojně užívat svůj majetek (čl. 11 Listiny, čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Navrhuje proto jejich zrušení. Napadená rozhodnutí byla vydána v rámci řízení o žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 5.957.289,91 Kč. Finanční úřad v Uherském Brodě uvedenou žádost o vrácení přeplatku na dani zamítl s tím, že na stěžovatelově účtu daně z přidané hodnoty je ke dni podání žádosti naopak vykazován nedoplatek. Finanční úřad totiž do daňové povinnosti zahrnul i závazky související se stěžovatelem privatizovaným majetkem Vojenského opravárenského podniku. S následným odvoláním naložilo Finanční ředitelství v Brně stejně. Proti zamítavému rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 6. 8. 2003, č. j. 30 Ca 506/2000-46, žalobě vyhověl a rozhodnutí finančního ředitelství zrušil. Námitce stěžovatele, spočívající v nemožnosti přenosu daňového břemene v souvislosti s privatizací podniku, sice nevyhověl, stěžovateli nicméně přisvědčil, že správce daně vůči němu (vůči subjektu, na kterého daňový závazek přešel) měl povinnost vydat o dlužné dani formální rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podalo finanční ředitelství kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, č. j. 4 Afs 25/2003-79, rozhodnutí krajského soudu zrušil. Ve vztahu k posuzované věci dovodil, že dochází-li v rámci procesu velké privatizace k univerzálnímu přechodu práv a závazků, není nutno, aby správce daně novému majiteli stanovil výši peněžitého plnění zvláštním rozhodnutím. Zejména pak za situace, kdy s důvodem i výší daňových povinností předcházejícího poplatníka byl nový majitel podniku správcem daně seznámen. V následném řízení Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, stěžovatelovu žalobu zamítl. Z již uvedeného lze dovodit podstatu jeho právních závěrů: 1) na stěžovatele, který v rámci privatizačního projektu koupil Vojenský opravárenský podnik 014, s. p., přešly veškeré závazky tohoto státního podniku, včetně závazků daňových 2) v případě přechodu daňové povinnosti nemá správce daně povinnost novému daňovému subjektu rozhodnutím stanovit, jaké peněžité plnění se mu ukládá zaplatit, neboť postačí, pokud byl s výší daňových povinností původního dlužníka seznámen sepsáním protokolu. Rozhodnutí se stěžovatel ještě pokusil zvrátit podáním kasační stížnosti a ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla dne 7. 11. 2007 v řízení sp. zn. II. ÚS 524/05 s ohledem na probíhající řízení u Nejvyššího správního soudu odmítnuta jako nepřípustná. Kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem ze dne 3. 5. 2007, č. j. 7 Afs 37/2006-50, když ohledně otázky přenesení daňové povinnosti Nejvyšší správní soud potvrdil výklad finančních orgánů a krajského soudu a zabývat se námitkou absence formálního rozhodnutí vzhledem k dříve zaujatému závaznému právnímu názoru soudní řád správní nepřipouští. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a v předmětné ústavní stížnosti předložil Ústavnímu soudu argumenty, kterými správnost svých úvah vůči právnímu postoji završenému výkladem Nejvyššího správního soudu obhajuje. Za zmatečné a směšující dva rozdílné instituty tak považuje tvrzení Nejvyššího správního soudu, že do souhrnu závazků podniku je třeba zahrnout i veřejnoprávní daňové povinnosti, a dále že postup při velké privatizaci je výjimkou z nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti. Podle stěžovatele jsou ve vztahu speciality k daňovému řádu zákony o jednotlivých daních a nikoliv předpisy privatizační. Ty jsou ve vztahu speciality k obchodnímu zákoníku; v dané věci měl být aplikován jeho § 476, z nějž vyplývá, že soukromoprávní závazky související s podnikem jsou oproti závazkům veřejnoprávním kategorií odlišnou. Daňové povinnosti tak na něho být přeneseny nemohly. Nasvědčuje tomu i názor Ústavního soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 164/01, který napadené rozsudky vykládají účelově zcela opačně. Nejvyšší správní soud dále dle stěžovatele nevyhodnotil dobře otázku jeho univerzálního právního nástupnictví. Před prodejem podniku totiž byl rozhodnutím zakladatele privatizovaného státního podniku veškerý majetek spolu s právy, závazky a pohledávkami vztahujícími se k majetku státního podniku (tedy nikoliv veřejnoprávní povinnosti) převeden na Fond národního majetku ČR, který jej teprve následně převedl na stěžovatele. Stěžovatel by tak mohl být leda nástupcem Fondu národního majetku ČR, který ovšem univerzálním právním nástupcem státního podniku nebyl. Dále stěžovatel považuje za nesprávný názor Nejvyššího správního soudu, nepovažoval-li na rozdíl od příslušných ustanovení daňového řádu za nutné předepsat stěžovateli daňovou povinnost rozhodnutím a spokojil se s vyrozuměním stěžovatele o existenci příslušné pohledávky z titulu nedoplatku na dani prostřednictvím protokolu z ústního jednání u správce daně. Podle stěžovatele však z právních předpisů i dosavadní judikatury vyplývá, že s ohledem na požadavek právní jistoty není správní orgán této povinnosti (vydat rozhodnutí) zbaven; poukazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/98 a IV. ÚS 311/99. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ve stěžovateli vzbuzuje dojem, že je ponecháno na libovůli úředníka, jaké nedoplatky a v jaké výši se na účet stěžovatele zapíší. Své podání později stěžovatel doplnil o informaci, že podle Pokynu Ministerstva financí ČR ze dne 30. 12. 1994, č. j. 152/70 943/1994, není pro účely daní nabyvatel státního podniku jeho univerzálním právním nástupcem. Pokyn je dle stěžovatele dalším dokladem o tom, že závěry Nejvyššího správního soudu nerespektují právní úpravu daňové oblasti. Krajský soud ve svém vyjádření o obsahu stížnosti odkázal na odůvodnění jednotlivých rozsudků ve věci vynesených. Finanční ředitelství v Brně ve vyjádření uvedlo, že při rozhodování vycházelo z ustáleného výkladu dotčených ustanovení právních předpisů. K porušení žádného ze stěžovatelem označených základních práv dle jeho názoru nedošlo, právní názory vyjádřené zejména v napadených rozsudcích považuje za správné a zákonné. Také Nejvyšší správní soud v rámci vyjádření odkázal na důvody svých rozsudků s tím, že ústavní stížnost s nimi polemizuje pouze v rovině běžných zákonů. Se všemi stížnostními námitkami, obsahově shodnými s kasační stížností, se již vypořádal. Navíc k tomu doplnil, že danou situaci výrazně modifikuje existence protokolu o ústním jednání, jehož předmětem byly právě daňové povinnosti privatizovaného subjektu, které přecházely na stěžovatele; z protokolu vyplynulo, že stěžovatel vzal své daňové povinnosti na vědomí. Nebyl tedy osobou, které by nebyla existence dluhů známa. Podpisem kupní smlouvy prodávajícím přešlo na stěžovatele nejen vlastnické právo k privatizovanému majetku, ale i práva a povinnosti s tímto majetkem spojená. Ústavní soud se tak jako v jiných případech, zabýval nejprve formální stránkou stížnosti. Zjistil, že byla podána včas je přípustná a i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Mohl proto přistoupit ke zkoumání obsahu návrhu. Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněný.