II.ÚS 2196/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2196/18 ze dne 31. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ladislava Brodackého, a 2) Oldřicha Brodackého, zastoupených JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, směřující rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 1. 2018, č. j. 65 A 79/2016-65, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 7 As 58/2018-21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, neboť mají za to, že jimi byly porušeny ústavní principy, zakotvené v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejich základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelů, jíž se domáhali zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, kterým byla dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě ze dne 18. 7. 2016, č. j. ZKI OP O-24/498/2016-8. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů a bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc (dále jen "katastrální úřad") ze dne 3. 5. 2016, č. j. OR-132/2016-805, kterým bylo v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu rozhodnuto podle ustanovení § 36 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), o neprovedení navrhované opravy, neboť se nejednalo o chybu v katastrálním operátu. 3. Krajský soud nevyhověl žalobním námitkám stěžovatelů, neboť se ztotožnil s postupem i právním názorem správních orgánů v tom, že v daném řízení (vedeném podle § 36 odst. 1 katastrálního zákona) nebylo možno provést stěžovateli požadovanou opravu hranic tam specifikovaných pozemků, a to ani na základě podkladů předložených stěžovateli (geometrický plán č. 24/1950 a mapa zpracovaná k 15. 9. 2016). Krajský soud konstatoval, že v řízení podle ustanovení § 36 katastrálního zákona "nelze opravit namítaná pochybení při technickohospodářském mapování, které bylo v daném katastrálním území prováděno v letech 1981 až 1983. Při uvedeném mapování bylo postupováno podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí (dále též "zákon č. 22/1964 Sb.") a § 4 odst. 1 písm. b) a c) a § 2 vyhlášky č. 23/1964 Sb. (dále též "prováděcí vyhláška č. 23/1964 Sb."). Sporná hranice byla určena na základě provedeného místního šetření (viz protokol o místním šetření ze dne 30. 6. 1981). Takto stanovené lomové body byly v souladu s tehdejší právní úpravou převzaty do evidence nemovitostí." 4. Ani Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku neztotožnil s námitkami stěžovatelů, v nichž především namítali nezákonnost rozsudku krajského soudu a jím formulovaného právního názoru ohledně nemožnosti postupu podle § 36 katastrálního zákona, jenž je založen na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, čímž krajský soud zatížil svůj rozsudek rovněž vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud se naopak ztotožnil s právním názorem krajského soudu (i správních orgánů), že stěžovatelé "se domáhali provedení oprav, které nelze opravit v řízení vedeném podle ustanovení § 36 katastrálního zákona." Pokud stěžovatelé dovozovali nutnost provedení oprav (v řízení podle § 36 katastrálního zákona) na základě pochybení při technickohospodářském mapování, resp. na základě odlišného průběhu skutečných hranic v terénu, přičemž poukazovali na nesprávný postup pracovníků orgánů geodézie při mapování a souvisejících činnostech vykonávaných v návaznosti na přijetí zákona č. 22/1964 Sb., Nejvyšší správní soud k tomu konstatoval (s oporou v závěrech formulovaných v judikatuře Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudky č. j. 1 As 40/2007-103; č. j. 1 As 46/2008-134; nebo č. j. 7 As 187/2012-31, dostupné rovněž na www.nssoud.cz), že "v řízení o opravě chyby nelze opravovat změny, ke kterým došlo v důsledku právní úpravy, resp. na základě vzniku evidence nemovitostí a technickohospodářského mapování." Pokud se tedy stěžovatelé svým postupem snaží zpochybnit výsledek předmětného mapování a docílit opravy chyby v katastru podle údajů před tímto mapováním, to dle Nejvyššího správního soudu "právní úprava explicitně neumožňuje. Právní úprava neumožňuje katastrálním úřadům hodnotit zákonnost procesu mapování a v případě jeho nezákonnosti zasahovat do katastru nemovitostí. (...) katastrální úřady mohou opravovat pouze zřejmé omyly, popř. nepřesnosti stran měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel. Pouze takové omyly a nepřesnosti mohou katastrální úřady napravovat v řízení podle § 36 katastrálního zákona." Proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že správní orgány ani krajský soud nepochybily, pokud na základě důvodů, pro které stěžovatelé požadovali provést předmětnou opravu (tj. na základě tvrzeného pochybení při technickohospodářském mapování a nesouladu hranic pozemků se stavem v terénu před mapováním) neprovedly v řízení podle § 36 katastrálního zákona požadovanou opravu. "Právní úprava a judikatura správních soudů k ní se vztahující, podle které postupovaly i správní orgány a krajský soud, provedení požadované opravy neumožňovaly. Ačkoliv se uvedená judikatura vztahovala primárně k předchůdci katastrálního zákona (k § 8 zákona č. 344/1992 Sb.), lze ji z důvodu podobnosti použít i na nástupce uvedeného zákona, tedy na § 36 katastrální zákona (zákona č. 256/2013 Sb.)." 5. Obdobné námitky stěžovatelé předkládají i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvávají na stanovisku, že ze strany správních orgánů i krajského soudu došlo k pochybení, pokud nepostupovaly podle ustanovení § 36 katastrálního zákona a na základě tohoto řízení nepřistoupily k opravě chyb v katastru nemovitostí, ačkoliv došlo ke zjevnému pochybení při technickohospodářském mapování a nesouladu hranic pozemků se stavem v terénu před mapováním. Tímto svým postupem tak prý v konečném důsledku porušily základní práva stěžovatelů, zejména právo vlastnické (čl. 11 odst. 1 Listiny) a také právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť krajský soud se dostatečně nevypořádal s jimi tvrzenými námitkami. Nadto stěžovatelé nesouhlasí s jednotlivými argumenty, na jejichž základě Nejvyšší správní soud zamítl jejich kasační stížnost, a v obsahu ústavní stížnosti s nimi polemizují. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelů, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu a krajského soudu