II.ÚS 2202/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2202/14 ze dne 17. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Dítětové, zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014 č. j. 2 Ads 21/2014-20 za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 30, čl. 31, čl. 36 odst. 1 "a dalších příslušných článků hlavy páté" Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že správní soudy obou stupňů ve věci nesprávně aplikovaly § 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 111/2006 Sb."), když aplikovaly ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., podle kterého se osoba nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí, přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo, namísto ustanovení § 2 odst. 3 téhož zákona, podle kterého se osoba považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky stanovené uvedené v ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví. Stěžovatelka je osobou samostatně žijící, od dubna 2003 je v částečném invalidním důchodu, od dubna 2004 jí byly přiznány výhody ZTP II. stupně bez časového omezení a od června 2008 jí byl trvale přiznán plný invalidní důchod (nyní invalidita III. stupně) s tím, že od 1. 2. 2009 stěžovatelce vznikl zákonný nárok na starobní důchod. Stěžovatelka konstatuje, že od zavedení povinnosti platit regulační poplatky ve zdravotnictví a lékárnách (od 1. 1. 2008) a následného zvýšení těchto poplatků od 1. 12. 2011, včetně dalšího zdražování léků, je jí z finančních důvodů znemožněn přístup k lékařské péči. Stěžovatelka v řízení před správními soudy doložila, že už jen náklady na bydlení přesahují částku jejího příjmu, tedy invalidního důchodu a příspěvku na bydlení, stěžovatelka tedy po zaplacení všech měsíčních povinných plateb nemá potřebné finanční prostředky na zajištění jídla, povinných poplatků u lékařů a v lékárnách, doplatků na potřebné léky ani na další nezbytné věci denní potřeby. Dle názoru stěžovatelky jí tak měly správní orgány přiznat dávku mimořádné okamžité pomoci podle § 2 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., neboť jí vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a jejím majetkovým poměrům hrozí vážná újma na zdraví z důvodu nedostatku finančních prostředků na úhradu regulačních poplatků a doplatků v lékárnách. 3. Z obsahu rozsudků Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Ad 18/2012 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Ads 21/2014, které Ústavní soud obdržel, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 10 ze dne 9. 11. 2011, č. j. 55614/2011/AAJ, nebyla stěžovatelce v souladu s § 2 odst. 2 písm. a) a § 21 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb. přiznána dávka v hmotné nouzi, příspěvek na živobytí. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 10. 4. 2012, č. j. MPSV-UM/1208/12/9S-HMP, zamítlo a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, č. j. 2 Ad 18/2012 -, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, zamítl. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. 5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace § 2 zákona č. 111/2006 Sb., tedy podústavního práva, obecnými soudy. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, že není "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví a že tedy zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a 91 Ústavy, též např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3707/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení § 2 zákona č. 111/2006 Sb., může se jí Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace citovaného ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají anebo jsou-li takové důvody nepřiměřené (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001 II. ÚS 444/01, tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 6. Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb. se osoba nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí, přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo. Podle § 21 odst. 1 má nárok na příspěvek na živobytí osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje ani částky živobytí posuzovaných osob. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb. se osoba považuje za osobu v hmotné nouzi rovněž tehdy, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2 téhož zákona, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví. Podle § 36 odst. 1 téhož zákona má nárok na mimořádnou okamžitou pomoc a) osoba uvedená v § 2 odst. 3, b) osoba uvedená v § 2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi, c) osoba uvedená v § 2 odst. 6, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi. 7. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky rozsudkem sp. zn. 2 Ad 18/2012 zamítl s odůvodněním, že nesplňuje podmínky nároku na příspěvek na živobytí, jelikož z § 21 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb. bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že nárok na příspěvek na živobytí má podle § 2 odst. 1 písm. a) osoba, jejíž příjem nedosahuje částky na živobytí, kdy částka živobytí je uvedena v § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., a činí částku existenčního minima zvýšenou o polovinu částky rozdílu mezi existenčním minimem a životním minimem. Částka na živobytí stěžovatelky tedy dle Městského soudu v Praze zdaleka přesahovala příjem stěžovatelk