II.ÚS 2211/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2211/15 ze dne 10. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a) Anny Ivankové, b) Mgr. Vladimíry Tiché, c) PharmDr. Daniely Seberové a d) Mgr. Renaty Daňhelové, zastoupených Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem se sídlem Marešova 305/14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2012, č. j. 57 Co 165/2011-175, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 29 Cdo 3521/2012-242, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. 2. V dotčeném řízení stěžovatelky požadovaly po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 650.000 Kč s ročním úrokem z prodlení z titulu vydání bezdůvodného obohacení, neboť dle jejich názoru JUDr. Bureš (dále též "vedlejší účastník") jako správce konkursní podstaty od nich (jako zástavců) přijal částku v této výši, přestože již odpadl právní důvod k jakékoliv platbě, neboť v inkriminované době byla celá nemovitostmi zástavců zajišťovaná pohledávka zaplacena jiným zástavcem, takže zástavní právo váznoucí na jejich nemovitostech zaniklo. 3. Okresní soud žalobě stěžovatelek (respektive jejich právních předchůdců) vyhověl pouze co do částky 15.000 Kč, když uvedl, že žalovaná částka byla vedlejšímu účastníkovi vyplacena na základě uzavřené dohody o narovnání, v rámci níž došlo k narovnání sporných práv účastníků, která byla řešena v řízení před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 131/2004, v němž se stěžovatelky domáhaly vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce (základem sporu bylo tvrzení stěžovatelek o neplatnosti zástavní smlouvy, na základě které byly předmětné nemovitosti do konkurzní podstaty zapsány). Dle okresního soudu však stěžovatelky zaplatily dotčenou částku (sníženou o částku 180.000 Kč představující finanční vyjádření jejich bezdůvodného obohacení na úkor vedlejšího účastníka dohodnutého v dohodě o narovnání) až poté, co odpadl důvod soupisu těchto věcí do konkurzní podstaty, a tuto částku tedy vyplatily vedlejšímu účastníkovi bez právního důvodu. Jelikož však ze zbylé částky bylo 455.000 Kč vydáno na základě souhlasu konkurzního soudu oddělenému věřiteli, takže se o tuto částku vedlejší účastník obohatit nemohl, dospěl soud k závěru, že se obohatil pouze o zmíněných 15.000 Kč. 4. K odvolání obou účastníků řízení rozhodl krajský soud tak, že zamítavý výrok co do částky 635.000 Kč potvrdil a vyhovující výrok změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se totiž neztotožnil s okresním soudem, že by plnění stěžovatelů ve výši 650.000 Kč na základě dohody o narovnání bylo (co do částky 470.000 Kč) plněním bez právního důvodu. Podle odvolacího soudu je inkriminovaná dohoda o narovnání platným právním úkonem, když směřovala k narovnání sporných práv účastníků, ohledně nichž byla vedena soudní řízení, a to u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 131/2004 (žaloba stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi o vyloučení nemovitostí v jejich vlastnictví z konkursní podstaty úpadce) a u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 115/2008 (žaloba vedlejšího účastníka proti stěžovatelům na zaplacení částky 180.000 Kč s příslušenstvím z titulu jejich bezdůvodného obohacení na úkor konkursní podstaty za užívání nemovitostí stěžovatelů po dobu jejich sepsání v konkursní podstatě úpadce). Krajský soud zdůraznil, že účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, nýbrž předejít dalším pochybnostem a sporům tím, že dosavadní závazek, v němž se sporné či pochybné právo vyskytlo, se zruší a nahradí se závazkem novým. Dle ustanovení § 586 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"), totiž narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla. Proto odvolací soud uzavřel, že jsou nedůvodné námitky žalobců vycházející z toho, že v době uzavření dohody o narovnání již na nemovitostech nevázlo zástavní právo, neboť je nerozhodné, zda skutečnost, z níž neexistence pohledávky vyplývá, zde byla již v době uzavření dohody. V dotčené věci se jednalo o sporné nároky, o nichž byla vedena soudní řízení, pročež právě dohodou o narovnání byla spornost těchto práv a závazků řešena. Odvolací soud pak neměl za důvodné ani námitky stěžovatelů, že je žalovaný uvedl v omyl, když s nimi uzavřel dohodu o narovnání v době, kdy byla nemovitostmi žalobců zajištěná pohledávka uhrazena do konkursní podstaty v její plné výši. Podle odvolacího soudu totiž další postup vedlejšího účastníka svědčil o jeho přesvědčení, že složením výše uvedené částky zástavním dlužníkem do konkursní podstaty nedošlo k zániku celé zajištěné pohledávky. Nelze proto dle soudu uvažovat ani o stěžovatelkami tvrzené lsti na straně vedlejšího účastníka, respektive o neplatnosti dohody účastníků o narovnání ve smyslu ustanovení § 586 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku. 5. Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění ve shodě s krajským soudem vyzdvihl, že samotná skutečnost, že pohledávka zajištěná nemovitostmi původních žalobců byla v době uzavření dohody o narovnání již uhrazena, nemůže způsobit neplatnost dohody o narovnání, neboť institut dohody o narovnání přímo předpokládá možnost omylu stran o jejich vzájemných právech a povinnostech, kdy v dotčené věci se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodává nic, co by svědčilo o "zneužití mocenského postavení správce konkursní podstaty," jak tvrdili stěžovatelé. Dovolací soud také odmítl, že by dohoda o narovnání byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek anebo pod bezprávnou výhrůžkou. Zároveň považoval dohodu o narovnání za dostatečně určitou, neboť je z ní objektivně seznatelná vůle jednotlivých stran dohody. Dle dovolacího soudu pak zjevně nešlo v případě jednání stěžovatelek ani o omluvitelný omyl, neboť zástupce původních účastníků dohody o narovnání mohl dospět k právnímu závěru o zániku zástavního práva na nemovitostech původních žalobců, anebo mít přinejmenším pochybnosti o oprávněnosti soupisu nemovitostí původních žalobců do konkursní podstaty. 6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelek porušila jejich právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušení svých práv stěžovatelky spatřují ve skutečnosti, že soudy zamítnutím žaloby na vydání bezdůvodného obohacení aprobovaly počínání konkursního správce, které bylo nejen v rozporu s hmotným právem, ale především i v rozporu s obecným občanskoprávním korektivem zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy i obecnými principy spravedlnosti. Dle stěžovatelů prý totiž vedlejší účastník jako advokát a správce konkursní podstaty věděl nebo vědět mohl a měl, že v době uzavření dohody o narovnání již odpadl důvod soupisu nemovitostí do soupisu konkursní podstaty a bylo tedy jeho povinností tyto nemovitosti bez dalšího z tohoto soupisu vyškrtnout. Toto však neučinil a namísto toho hrozbou neodvratného zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů veřejnou dražbou přiměl stěžovatele (respektive jejich právní předchůdce) k podpisu pro ně zjevně nevýhodné dohody o narovnání. Stěžovatelky v pozici právních laiků přitom s ohledem na jeho specifické postavení vůbec nepředpokládaly, že by správce konkursní podstaty hrozil zpeněžením jejich majetku za situace, kdy zajištění váznoucí na jejich majetku již zaniklo a odpadl důvod pro postup dle ustanovení § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání v tehdejším znění. Dle stěžovatelek je tak předstíráním důvodného soupisu nemovitostí v konkursní podstatě přinutil podepsat dohodu o narovnání, jejímž jediným předmětem bylo zaplatit na účet konkursní podstaty bez jakéhokoliv skutečného právního důvodu a bez jakéhokoliv protiplnění finanční částku 650.000 Kč. Omyl na straně stěžovatelek přitom způsobil přímo správce jednáním, které i kdyby nebylo úmyslně protiprávní, by bylo přinejmenším v rozporu s dobrými mravy, neodborné a neprofesionální. Dle názoru stěžovatelek už jen tato okolnost připouští za účelem ochrany vlastnického práva ústavně konformní extenzivní výklad omylu způsobeného lstí ve smyslu ustanovení § 586 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku. Zároveň soudí, že dohoda o narovnání byla neplatná též pro rozpor s do