II.ÚS 2241/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2241/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 č. j. 30 Cdo 4042/2019-182, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 70 Co 207/2019-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2018 č. j. 20 C 83/2018-136, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 1 a čl. 2 Ústavy, čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel domáhal na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 414 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 9/2016 pro trestné činy braní rukojmí a vydírání. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 7 Nt 3519/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. 9 To 70/2016, byl vzat do vazby s tím, že vazba byla započata dne 15. 2. 2016 a skončila dne 16. 11. 2016, tedy trvala celkem 276 dní. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 50 T 9/2016 byl žalobce zproštěn obžaloby. Dne 21. 7. 2017 uplatnil nárok u žalované, která jeho požadavku nevyhověla, neboť měla za to, že si vazební stíhání zapříčinil sám. V řízení před obecnými soudy pak žalovaná vznesla námitku promlčení. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2018 č. j. 20 C 83/2018-136 zamítl stěžovatelovu žalobu. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 7. 2019 č. j. 70 Co 207/2019-156 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením poukázal na to, že stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že vyřešená otázka výkladu § 32 a § 33 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"), by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, že úprava délky promlčecí doby v těchto ustanoveních je nesystematická a matoucí. Je-li promlčecí doba nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě vyčleněna do samostatného ustanovení § 33 OdpŠk, pak struktura předpisu nasvědčuje tomu, že lhůta v něm uvedená je lhůtou speciální pro veškeré nároky související s rozhodnutím o vazbě (vzhledem k obecné lhůtě stanovené v § 32 odst. 3 OdpŠk). Podle Nejvyššího soudu však tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť výklad těchto ustanovení je v rozhodovací praxi dovolacího soudu dlouhodobě ustálen a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby uvedenou otázku posoudil jinak. Ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk je jasným ustanovením zákona, vyložitelným za použití metody jazykového výkladu a nevzbuzujícím pochybnosti o obsahu v něm zakotvené právní normy. Toto ustanovení představuje komplexní úpravu běhu promlčecí lhůty pro nároky na náhradu nemajetkové újmy v režimu odpovědnosti státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. 30 Cdo 4283/2017). Jeho ústavní konformitu opakovaně posuzoval rovněž Ústavní soud, který shledal, že "sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje" (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1615/12, ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2781/12, ze dne 6. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2796/12, ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 856/16, ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 903/13, ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2380/11, ze dne 6. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2796/12, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 3451/10, ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 903/13, ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 2380/11, ze dne 6. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2796/12). Podle Nejvyššího soudu nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ani otázka, zda odvolací soud měl námitku promlčení posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit stěžovatele. Ani stěžovatelem poukázaný dopis žalované ze dne 7. 2. 2018 na uvedené posouzení nemohl mít žádný vliv, neboť již v té době byl žalobcův nárok promlčen. Důvodem pozdního podání žaloby podle Nejvyššího soudu zjevně nebylo jednání žalované, nýbrž právní omyl stěžovatele o délce promlčecí lhůty. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že současný výklad, kdy se má lhůta 6 měsíců pro náhradu nemajetkové újmy uplatnit na veškeré nemajetkové újmy, nepovažuje za správný a uvádí, že § 33 OdpŠk stanoví speciální promlčecí lhůtu dvou let pro škodu způsobenou rozhodnutími, kterými byl někdo omezen na svobodě. Pokud je nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě vyčleněn do samostatného paragrafu, pak taková struktura právního předpisu nasvědčuje závěru, že lhůta v § 32 odst. 3 zákona je lhůtou "obecnou" a lhůta v § 33 je lhůtou speciální, a to lhůtou speciální pro veškeré nároky související s rozhodnutím o vazbě. Stěžovatel dále dodává, že z hlediska naplnění principu spravedlnosti, pokud se nezmění právní úprava nebo výkladová praxe, je na místě při respektování individuálního přístupu důsledně posoudit oprávněnost námitky promlčení, a to z hlediska dobrých mravů. 5. Stěžovatel dále argumentuje tím, že dne 7. 2. 2018 obdržel od žalované jakýsi omluvný dopis, že žádost nebyla vyřízena ve lhůtě 6 měsíců s výzvou k doplnění dokladů. Jelikož doklady nebyly v držení stěžovatele, nýbrž jeho předchozích právních zástupců, byla žádost kompletně doplněna až dne 3. 4. 2018. Žalovaný pak vyřídil věc stanoviskem ze dne 18. 4. 2018, v němž bylo nárokům stěžovatele vyhověno jen z části, a nárok za vazbu byl odmítnut z důvodu, že si stěžovatel vazbu zavinil sám. O promlčení nebylo řečeno ani slovo. Stěžovatel s důvěrou očekával, že svůj nárok včas uplatnil u orgánu, který má svěřenu pravomoc o tomto rozhodnout jako o celku, a doplatil na konfúzní právní úpravu, která upravuje rozdílný režim u jednotlivých nároků. 6. Stěžovatel dále uvádí, že výkon námitky promlčení, byť je zákonným a legitimním prostředkem, v případě specifického subjektu, kterým je stát, podléhá testu vyšší náročnosti, a to nejenom pro jeho materiální a personální vybavení, ale především se zřetelem na ústavní princip vlády práva a princip primátu občana nad státem. III. Hodnocení Ústavního soudu 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné m