II.ÚS 2246/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2246/16 ze dne 14. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jakuba Lichnovského, advokáta, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 1 As 303/2015-49, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 15 A 42/2014-79, proti výroku II. rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 2. 6. 2014, č. j. 44/UPS/2014-3, a proti rozhodnutí Městského úřadu Louny, odboru stavebního úřadu a životního prostředí ze dne 27. 11. 2013, č. j. MULNCJ 89390/2013, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Krajského úřadu Ústeckého kraje a Městského úřadu Louny, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 35 odst. 1, a v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podal žádost o vydání územního rozhodnutí o změně využití pozemků parc. č. X (druh pozemku trvalý travní porost) a parc. č. XY (druh pozemku ostatní plocha), oba v katastrálním území Brodec, s cílem vysadit na daných pozemcích smíšený les. Městský úřad Louny žádost stěžovatele zamítl, a to přes skutečnost, že dříve vydal stanovisko potvrzující, že záměr lze v daném území povolit. Takovým postupem se stěžovatel cítí být uveden v omyl, a následující zamítavá rozhodnutí považuje za zásah do jeho legitimního očekávání a dobré víry. Své rozhodnutí Městský úřad Louny odůvodnil tím, že žádosti nelze vyhovět, jelikož není v souladu s požadavky dle ustanovení § 90 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), protože by mohly být ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem nebo zvláštními předpisy. Stěžovateli neposkytl ochranu ani odvolací správní orgán, ani správní soud, které konstatovaly, že souhrnné stanovisko není závazným stanoviskem ve smyslu § 149 odst. 1 správního řádu. Stěžovatel upozorňuje, že svůj záměr zalesnit dané pozemky nepůvodními druhy projednal i na zastupitelstvu obce Brodec, které vydalo souhlasné rozhodnutí s použitím douglasky tisolisté při zalesnění pozemku parc. č. X v kat. úz. Brodec. Vzhledem k tomu, že ani z územního plánu, ani z jakéhokoli právního předpisu nevyplývá nemožnost jiného využití předmětných pozemků, vychází stěžovatel z čl. 2 odst. 3 Listiny, a domnívá se, že může činit, co mu zákonem není zakázáno, tedy i zřizovat lesní porosty na předmětných pozemcích. Stěžovatel se také cítí být dotčen na právu na životní prostředí, když poukazuje na § 11 a násl. zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "lesní zákon"), a uvádí, že vzhledem k tomu, že předmětné pozemky byly dlouhodobě nevyužívané, měl zájem na jejich stabilizování opatřeními proti erozi, a zalesněním pečlivě vybranými dřevinami přispět k lepšímu životnímu prostředí v Brodci a zlepšit místní ekosystém a mikroklima. S ohledem na skutečnost, že vysázení stromů nelze realizovat po celý rok, stěžovatel v návaznosti na dobrou víru a legitimní očekávání ohledně kladné rozhodovací činnosti Městského úřadu Louny v mezidobí (na podzim roku 2013) výše uvedené pozemky v Brodci zalesnil, přičemž s ohledem na vzácnost dřevin už není možné les odstranit. Pokud Městský úřad Louny formalisticky zamítl žádost stěžovatele o změnu využití území na předmětných pozemcích, nereflektoval veřejný zájem na obnově životního prostředí a ani na zachování lesů, který je přitom zaručen lesním zákonem. Stejně tak odvolací správní orgán a správní soudy nezohlednily nemožnost odstranění lesa a princip ochrany životního prostředí, které by rozhodně měly být upřednostněny před formalistickým přístupem k celé věci. 3. Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 303/2005 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 A 42/2014 vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 27. 11. 2013 č. j. MULNCJ 89390/2013 Městský úřad Louny, odbor stavebního úřadu a životního prostředí zamítl žádost stěžovatele o vydání územního rozhodnutí o změně využití území na pozemcích p. č. XY (ostatní plocha) a p. č. X (trvalý travní porost) v k. ú. Brodec. Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 2. 6. 2014, č. j. 44/UPS/2014-3 rozhodl tak, že změnil identifikaci žadatele o vydání územního rozhodnutí o změně využití území, a v ostatním potvrdil výrok rozhodnutí stavebního úřadu. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 15 A 42/2014-79 zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel kasační stížnost, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítnul. 4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl. 5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Krajského úřadu Ústeckého kraje ani Městského úřadu Louny nedošlo. 6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel uváděl jak v odvolání, tak i v žalobě a kasační stížnosti, a s nimiž se správní orgány i soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel pouze polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí se způsobem, jakým věc posoudily, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. 7. Jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 ze dne 22. 3. 2005 (N 59/36 SbNU 631; 211/2005 Sb.), "vlastnické právo není absolutním a ničím neomezeným právním panstvím nad věcí, nýbrž má plnit a současně též plní i jiné funkce. ... Právo na ochranu majetku nebrání právu státu přijímat zákony, které považuje za nezbytné, aby upravil užívání majetku v souladu s obecným zájmem". Omezení vlastnického práva jsou na ústavní úrovni připuštěna z důvodu ochrany práv druhých, resp. chráněných obecných zájmů či z důvodu ochrany veřejného zájmu (čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny). Pokud stěžovatel zpochybňuje posouzení jím plánovaného záměru (zalesnit předmětné pozemky) ze strany orgánů veřejné moci rozhodujících v této věci, jako záměru, jenž není v souladu s přípustným využitím pozemků, Ústavní soud v napadených rozhodnutích takové pochybení neshledal. 8. Krajský úřad Ústeckého kraje stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozh