II.ÚS 2254/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2254/12 ze dne 26. 11. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti PhDr. Jarmily Davídkové, PhDr. Stanislavy Kovářové a Ing. Tomáše Rubišara, zastoupených JUDr. Janem Špilháčkem, advokátem se sídlem Třebízského 32, 770 08 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 12 Co 363/2011-572 ze dne 15. 3. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 20 C 118/2000-511 ze dne 31. 5. 2011 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé po vedlejších účastnících domáhali odstranění v rozsudku blíže specifikovaných stavebních úprav, provedených v domě č. p. X na pozemku parc. č. st. XY, nacházejících se v katastrálním území Olomouc-město, kterou odůvodnili tím, že jsou, společně s dalšími osobami, vlastníky bytových jednotek a spoluvlastníky společných prostor zmíněného domu, přičemž vedlejšími účastníky provedené stavební úpravy zasahují do jejich vlastnického práva, když zejména znemožňují užívání společného půdního prostoru. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, když odvolací námitky stěžovatelů neshledal důvodnými. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé nejprve obsáhle vylíčili okolnosti sporu a namítli, že obecné soudy, zvláště nalézací soud, opomněly některé důkazy, jejichž provedení se stěžovatelé v průběhu řízení domáhali. Dále poukázali na to, že v rozsudcích obou soudů absentuje řádné odůvodnění, když se nevyjádřili ke všem argumentům stěžovatelů a rozsudky postrádají relevantní odůvodnění nedostatků v aktivní a pasivní věcné legitimaci, jakož i stran uznání námitky promlčení. V této souvislosti stěžovatelé namítli, že soudy věc posoudili nesprávně i po právní stránce, když dospěly k závěru o tříleté, a nikoli desetileté promlčecí lhůtě, jakož i k nedostatku aktivní i pasivní věcné legitimace, a nesprávně si vyložily též ustanovení § 94 zákona č. 50/1976 Sb. Stěžovatelé rovněž namítli extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, spočívající dle nich především v tom, že ze strany vedlejších účastníků bylo jejich počínání neúmyslné, ačkoliv nalézací soud provedl důkazy, ze kterých zjistil, že žalovaní byli toliko spoluvlastníky předmětných půdních prostor, že se o připojení půdních prostor ke svému bytu neúspěšně snažili již v době před privatizací bytů, přičemž se žádným způsobem nevypořádali s ostatními spoluvlastníky společných prostor, a ke dni zahájení stavebních prací neměli žádné občanskoprávní oprávnění ani rozhodnutí orgánu stavební správy k provedení zamýšlených stavebních úprav. Obecné soudy dle nich posoudily žalobu toliko povrchně, a tím měly stěžovatelům odepřít právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé také brojí proti způsobu, jakým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; v této spojitosti odkázali na judikaturu Ústavního soudu, s tím, že ve věci bylo namístě, alespoň částečně, přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Všechny tyto své výhrady stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud z níže uvedených důvodů nemohl dospět k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci stěžovaných rozsudků. Ústavní soud je nucen konstatovat, že podstatná část ústavní stížnosti je opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, popřípadě představuje polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní, byť Ústavní soud některé dílčí namítané vady v projednávané věci zjistil. Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen vyhovět všem návrhům na provedení dokazování, tedy provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhují, může tyto návrhy zamítnout, ovšem musí tento svůj postup náležitě odůvodnit, aby bylo zřejmé, proč těm či jiným návrhům na doplnění dokazování nevyhověl. Ústavní soud musí přisvědčit stěžovatelům v tom, že ani o samotném zamítnutí (či jiném nezohlednění) důkazních návrhů žalující strany, které stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjmenovali, není v rozhodnutí soudu první stolice byť jen zmínka. V rozsudku krajského soudu, který se zabýval v zásadě identickou odvolací námitkou stěžovatelů, pak stojí, že není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, pokud z důkazů již provedených lze na skutkový stav věci bezpečně usoudit. Opomněl ovšem podotknout zásadní moment, a sice že v takovém případě musí svůj postup dostatečně odůvodnit, což nalézací soud nesplnil, když v odůvodnění svého rozsudku jen povšechně uvedl, že "Z ostatních provedených důkazů neučinil soud žádní relevantní skutková zjištění", aniž ozřejmil, proč některé stěžovateli navrhované důkazy neprovedl vůbec. Odvolací soud potom svou úvahou o tom, že tak okresní soud učinil pro dostatečně bezpečné zjištění skutkového stavu, víceméně absenci odůvodnění v tomto rozsahu za nalézací soud poněkud domyslel. Ústavní soud však musil za těchto okolností vážit, zda je pro tuto vadu třeba přikročit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelů tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v případě stěžovatelů, kdy zamítavé rozhodnutí soudu prvé stolice a jeho potvrzení soudem druhé stolice bylo založeno především na nedostatku aktivní věcné legitimace žalobců a pasivní věcné legitimace žalovaných (o tom viz dále). Proto i kdyby soudy znovu provedly zmíněné důkazy, které měly sloužit k prokázání protiprávního stavu založeného stavební činností vedlejších účastníků, a vyvodily z nich závěry shodné se stěžovateli, nezměnilo by to ničeho na otázce aktivní a pasivní věcné legitimace, tedy tato skutečnost by se neodrazila na změně ve výroku ve věci samé. Pokud jde o v