II.ÚS 2259/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2259/16 ze dne 30. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Veita, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, AK Svitavy, nám. Míru 142/88, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3.2016, č. j. 25 Cdo 2466/2014-244, za účasti Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, a to zejména Nejvyšší soud, který dovodil, že stěžovateli jako vlastníku pokácených porostů náleží náhrada škody (majetkové újmy) ve výši odpovídající ceně vytěžené dřevní hmoty, aniž by bylo možno ji navýšit o částky odvozované od tzv. ekologické újmy. Stěžovatel uvádí, že došlo k zásahu do jeho vlastnického práva neoprávněným pokácením 36 ks jehličnatých stromů na pozemku ve vlastnictví stěžovatele. Protiprávním jednáním žalovaných Aleny Štěpánkové a Vratislava Štěpánka (dále jen "žalovaní") tak došlo ke škodě na majetku a na životním prostředí, kterou stěžovatel požadoval po žalovaných nahradit. Z důvodu absence definice soukromoprávní škody na životním prostředí v občanském zákoníku stěžovatel svůj nárok na náhradu škody v částce přesahující hodnotu odstraněných stromů opírá o ustanovení § 10 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů i přes jeho opakované žádosti nepřistoupily k výslechu znalce Ing. Šmitáka ohledně metodiky způsobu výpočtu ekologické škody, a pouze provedly výslech znalce Ing. Vanžury, jehož závěry přijaly za správné. Soudy odmítly bezdůvodně taktéž návrhy stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku, což bylo dle stěžovatele na místě zejména za situace, kdy ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků, které se diametrálně liší. Stěžovatel má za to, že s uvedeným namítaným pochybením soudů se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně nevypořádal, a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. 3. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 6 C 135/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, č. j. 6 C 135/2012-143, zastavil řízení ohledně částky 401 258 Kč, žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 8 324 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 91 990 Kč vůči žalovanému a ohledně 100 314 Kč s příslušenstvím vůči žalované zamítl. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 2. 2014, č. j. 23 Co 487/2013-194, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. 3. 2014, č. j. 23 Co 487/2013-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil společně a nerozdílně s žalovaným povinnost zaplatit žalobci 8 324 Kč s příslušenstvím, výrok o zamítnutí žaloby ohledně 91 990 Kč s příslušenstvím potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo. 5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 6. Ústavní soud v nyní projednávané věci především zohlednil, že stěžovatel shora předestřené námitky uplatnil již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. 7. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný na jaře 2011 pokácel bez souhlasu stěžovatele 37 jehličnatých stromů, které byly vysazeny na pozemcích původně ve vlastnictví stěžovatele. Soud dospěl k závěru, že stěžovateli tímto jednáním byla způsobena majetková škoda, a žalovaný je proto povinen ji podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "občanský zákoník"), nahradit, zatímco žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, neboť nebylo prokázáno, že by se podílela přímo na kácení stromů. Výši škody ve smyslu § 442 odst. 1 a 2 občanského zákoníku soud určil na základě znaleckého posudku Ing. Jiřího Vanžury v částce 8 324 Kč. 8. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích naproti tomu dospěl k závěru, že odpovědnost za způsobenou škodu není vyloučena ani u žalované, která se sice nepodílela přímo na kácení stromů, ale zčásti pomáhala s odvozem vytěžené dřevní hmoty, a musela si být přitom vědoma, že jde o porost z pozemku stěžovatele. Pokud jde o vyčíslení vzniklé škody, také odvolací soud po doplnění dokazování plně akceptoval závěry plynoucí ze znaleckého posudku Ing. Vanžury. Námitku, že by stěžovateli měla být nahrazena rovněž škoda v podobě ekologické újmy, soud odmítl, neboť ve smyslu zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o životním prostředí"), by takový nárok mohl uplatnit jen stát. 9. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku stěžovateli podrobně a srozumitelně vyložil, že případný nárok na náhradu ekologické újmy podle zvláštního předpisu, jak stěžovatel svůj žalobní požadavek kvalifikuje, nepřísluší jemu, nýbrž státu v rámci veřejnoprávní ochrany přírody. Tento svůj závěr Nejvyšší soud opřel o komentářovou literaturu, podle které ekologická újma hodnotově představuje jinou újmu, než je škoda na majetku vlastníka jednotlivých ekologických složek. 10. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ústavní soud opakuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy České republiky) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není m