II.ÚS 2381/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2381/17 ze dne 30. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karl-Eugena Czernina, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, sídlem Poříčská 2082, Újezd nad Lesy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2017 č. j. 28 Cdo 5569/16-173 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2016 č. j. 24 Co 29/2015-144, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu za účasti vedlejší účastnice řízení domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 11. 10. 2010 č. j. PÚ 6447/92/1, jímž bylo stanoveno, že stěžovatel není vlastníkem domu č. p. X1 na pozemku parc. č. X2, pozemku parc. č. X2, stavební parcely a pozemku parc. č. X3 vše zapsáno na listu vlastnictví pro obec Praha, katastrální území Malá Strana (dále jen "předmětné nemovitosti"). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 3. 2016 č. j. 24 Co 29/2015-144 změnil jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 6. 2014 č. j. 18 C 357/2010-85 (ve znění opravných usnesení ze dne 20. 8. 2014 č. j. 18 C 357/2010-102 a ze dne 8. 7. 2015 č. j. 18 C 357/2010-122), jímž bylo rozhodnutí správního orgánu částečně nahrazeno tím způsobem, že stěžovatel byl určen vlastníkem 1/3 předmětných nemovitostí, tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o vyloučení zbývající části předmětu žaloby k samostatnému řízení, zůstal rozsudek obvodního soudu nedotčen. Městský soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. 4. Obvodní soud vycházeje podle § 250e odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ze skutkových zjištění pozemkového úřadu, nahrazení jehož rozhodnutí se stěžovatel domáhá, dospěl výkladem § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), podávajícím se z judikatury Nejvyššího soudu, k závěru o existenci subjektivní i hospodářské souvislosti mezi zemědělskými usedlostmi a předmětnými nemovitostmi (palácem v centru Prahy), což jej následně vedlo k závěru o splnění podmínek podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."). Městský soud se s názorem obvodního soudu, podle něhož předmětné nemovitosti, jež byly v podílovém spoluvlastnictví prarodičů stěžovatele, nesloužily těmto k bydlení, ani coby reprezentační sídlo, nýbrž byly určeny právě ke správě jejich zemědělského majetku, čímž byla prokázána jejich subjektivní a hospodářská souvislost s tímto zemědělským majetkem, neztotožnil, nýbrž naopak za pomoci výkladu relevantní judikatury (i obvodním soudem citované) dovodil, že předmětné nemovitosti nelze podřadit pod § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, neboť nejde o zemědělskou usedlost ani nemovitosti s ní související a předmětné nemovitosti nespadají ani pod § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě jako nemovitosti sloužící zemědělské výrobě. Vzhledem k tomu, že se na předmětné nemovitosti nevztahuje režim zákona o půdě, městský soud, aniž by se zabýval podmínkou státního občanství vyžadovanou zákonem č. 243/1992 Sb., změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v dotčené části zamítl. 5. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 5569/16-173 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné, když městský soud posoudil stěžovatelem nastíněnou problematiku v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v otázce rozsahu § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě k výkladu pojmu zemědělská usedlost odkázal na svá předchozí rozhodnutí (srov. zejména stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. Cpjn 36/95 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1118/2009), z nichž se podává, že zemědělskou usedlostí je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex, přičemž se předpokládá určitá kompaktnost daného celku, jehož části jsou spolu úzce funkčně spjaty (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 28 Cdo 1095/2005 a ze dne 23. 7. 2003 sp. zn. 28 Cdo 183/2003 či usnesení ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4822/2009), ač na sebe nemusí místně a provozně zcela bezprostředně navazovat [viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000 sp. zn. II. ÚS 467/97 (N 113/19 SbNU 93); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Obytnými budovami souvisejícími se zemědělskou usedlostí se pak rozumí především stavby sloužící dříve k ubytování osob pracujících na usedlosti, pro něž je typická vázanost a účelová blízkost k zemědělské usedlosti (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998 sp. zn. 28 Cdo 290/98 a sp. zn. 28 Cdo 545/98). Nejvyšší soud k tomu uvedl, že dovodil-li městský soud s ohledem na rozčlenění majetku rodu Czerninů pro jeho rozměrnost do několika územně i funkčně fakticky samostatných dílčích oblastí, že předmětné nemovitosti nacházející se v centru Prahy na Malé Straně nelze označit za součást původní zemědělské usedlosti podle zákona o půdě, přičemž se patří podotknout, že tak neučinil toliko na podkladě výměru Obvodního národního výboru v Praze 1 ze dne 17. 11. 1949 sp. zn. 115580/49/1/VIII/NOV (dále jen "překonfiskační výměr") ? v němž bylo zdůrazněno, že nejde o majetek zemědělský, nýbrž domovní, a proto je třeba rozhodovat podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret 108/1945 Sb."), a nikoliv podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb.") ?, nýbrž vyšel z kontextu nastíněného veškerými z řízení známými okolnostmi, je možné mít jeho úvahu za korektní. Výklad zákonem přesně nedefinovaného pojmu, k němuž městský soud přistoupil, odpovídá dikci právního předpisu, a nelze jej považovat za interpretaci restitučního předpisu, jež by byla nedůvodně restriktivní a formalistická, jak naznačoval stěžovatel [k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3355/2014 a v něm odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2299/13, bod 23 (N 64/73 SbNU 221)]. Závěry ohledně skutečné míry provázanosti předmětných nemovitostí s ostatními nemovitostmi dříve patřícími do rodového majetku pak byly především skutkové povahy, pročež je v dovolacím řízení nebylo možné účinně zpochybnit. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje předmětu své žaloby a popisu skutkových okolností ve světle předložených důkazů. V této souvislosti uvádí, že o charakteru předmětných nemovitostí svědčil již způsob konfiskace tohoto majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., s tím, že předmětné nemovitosti spolu s ostatním zemědělským majetkem byly až do roku 1949, kdy byly tzv. překonfiskovány, spravovány resortem zemědělství. Podstatné podle stěžovatele je, že v rozhodné době předmětné nemovitosti patřily k zemědělskému majetku vlastníků (právních předchůdců stěžovatele) a měly sloužit jako administrativní zázemí pro obhospodařování zemědělského majetku, který byl rozprostřen ve velké části Čech. 7. Stěžovatel dále rozebírá jednotlivá rozhodnutí správních orgánů i soudů. V této souvislosti vytýká zejména městskému soudu nesprávnost a nekorektnost jeho závěrů. Stěžovatel poukazuje na obecná pravidla vyplývající z judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 38/02 (N 43/32 SbNU 413)] ohledně výkladu restitučních předpisů, podle nichž nelz